čtvrtek 30. dubna 2020

(Ne)důvěra v čase korony

Důvěra. To slovo ve mně evokuje směsici pocitů. Vidím v něm naivitu dítěte, které s napětím hltá každé slovo rodinného barona Prášila. Je v něm odevzdání milenců, jejichž city jsou ve vzájemném vztahu zcela odhaleny a vystavený zranění. Spojím si ho také s vírou ve schopnosti lékaře, který se o mě postará ve chvíli, kdy na to sám nestačím. S nadšením důvěřuji vědcům usilujícím o další technologický či společenský pokrok, z nezbytnosti důvěřuji kuchařům v restauracích, kteří mi - jak doufám - připravují jídlo při dodržení všech hygienických zásad. Ať už je pro mě důvěra otevřeným vyjádřením sympatií nebo nepříjemnou nutností, je patrně základem všech mezilidských vztahů. Každému člověku, kterého potkám, musím důvěřovat alespoň v tom, že dodržuje základní civilizační návyky a nerozmlátí mi lebku o kámen, hned co se otočím zády. Když s někým uzavřu smlouvu, důvěřuji druhé straně, že ji dodrží. Pokud je ale porušena, důvěřuji soudu, policii či jiné veřejné instituci, že její vymožení zajistí. Důvěra tedy hraje zásadní sociální roli.

Důvěru v jednotlivce můžu snadno ztratit a dál bez ní v klidu žít. Jak je to ale s tou důvěrou ve společenské instituce? Je nutností? Je neohrozitelná? Co se stane, pokud bude výrazně otřesena? Důvěra ve společenské instituce, jako jsou soudnictví, bankovnictví, školství, právo a jeho vymáhání, zdravotnictví atd. udržuje společenský status quo. Přestaneme-li důvěřovat bankám a vybereme z nich všechny vklady, banky zkrachují, a to se velmi negativně projeví na celé ekonomice. Přestaneme-li důvěřovat policii a i před zraky strážníků si dělat, co nám pudy nakáží, nebude policie stíhat vymáhat právo, kriminalita prudce vzroste a my budeme žít v neustálém ohrožení. Padnou-li veřejné instituce, padne s nimi i celá společnost a budeme se pak moci rozloučit s takovými vymoženostmi, jako je dostupná zdravotní péče, pomoc seniorům a nemohoucím nebo stabilita cen. Důvěru ve veřejné instituce je proto potřeba hýčkat a živit, aby nám vzkvétala.

Hospodářská krize, která nastala po splasknutí hypoteční bubliny v roce 2007 ukázala, že i skutečně zavedené společenské instituce se mohou otřást v základech. Poté, co nezodpovědné jednání amerických finančníků způsobilo globální hospodářskou krizi, se téměř nikomu z nich nic nestalo a krachující banky byly vykoupeny státem. Trochu nadsazeně řečeno: běžní občané prostřednictví svých daní zaplatili za havárii, kterou způsobila divoká jízda finančníků z Wall Street. Takto zásadní a zřejmá absence odpovědnosti těch, kteří hýbají finančními institucemi největší ze světových ekonomik, vyvolala nejen několikaleté ekonomické problémy po celém světě, ale též výrazný pokles důvěry v důležité společenské instituce, jako jsou komerční banky, ale též centrální banky, úřady a nakonec i vlády (odkaz). To se projevilo ve změně politických preferencí v mnoha krizí postižených zemích, ale také v růstu hnutí bojujících proti ekonomickým nerovnostem, nejslavněji u Occupy Wall Street a celkově ve ztrátě přesvědčení, že si své ekonomické zajištění můžeme zařídit svépomocí životním okolnostem navzdory. Vždyť zrovna Spojené státy jsou na této vpravdě pravicové myšlence postaveny, a přesto tam v posledních pěti letech zaznamenal obrovský nárůst popularity socialista Bernie Sanders! Ostatně i volba slibotechnů a populistů, jako jsou Donald Trump, Boris Johnson či Andrej Babiš nepochybně má své kořeny ve ztrátě důvěry v dřívější politické elity způsobené finanční krizí a jejím řešením.*

Hospodářská krize přinesla nedůvěru ve finanční instituce a vládní establishment. Co přinese korona-krize?
Vytvořeno kompilací komiksu z Washington Post (zdroj) a karikatury Si Ťin-pchinga z Charlie Hebdo (zdroj).

Současná krize způsobená rozšířením nového typu koronaviru z čínského Wu-chanu do celého světa je s touto hospodářskou krizí často srovnávána. Ponechám-li stranou, nakolik má také lidské zavinění (odkaz, odkaz, odkaz), zůstává důležité zejména to, jaká byla reakce našich veřejných institucí v čele s vládou. Jestliže hospodářská krize po roce 2007 vážně ohrozila důvěru ve finanční a vládní instituce, co teprve může v tomto směru napáchat krize způsobená pandemií? Nechci malovat hysterické scénáře o konci civilizace a nástupu doby post-apokalyptické, nicméně představa, že se touto krizí naše společnosti nijak nepromění, by byla asi stejně naivní. Je proto na místě věnovat zvýšenou pozornost důvěře ve veřejné instituce. Co tedy korona-krize odhaluje?

Je dobré si říci, jaká byla dosavadní situace. Důvěra českých občanů v banky od krize mírně rostla, důvěra politickým stranám a hnutím byla někde na třiceti procentech, důvěra v Evropskou unii od roku 2016 také rostla, mírný nárůst důvěry byl patrný i u Poslanecké sněmovny a vlády ČR (zdroj). Poslední data ale končí březnem 2020 a teprve na podzim budeme moci analyzovat, jak na řešení krize česká veřejnost skutečně reaguje. Už v tuto chvíli si ale můžeme říct, které kroky ústavních institucí v čele s vládou mohou veřejnou důvěrou pořádně zamávat.

Psát o rouškách je velmi vděčné, protože v apelu na jejich nošení veřejnost vládu předstihla a opožděné nařízení nošení postrádalo pomoc v jejich obstarávání, ale vzhledem ke srovnávání s hospodářskou krizí se raději soustředím na peníze. V tom se nabízí dvě kategorie - náhrada ušlých zisků a pomoc v hmotné nouzi. Nejdříve k prvně jmenovanému: Když vám v demokratické zemi někdo zakáže podnikat, aniž byste jakkoliv porušili platné zákony, měl by vás za to aspoň částečně odškodnit. S takovou možností se v případě nouzového stavu počítá. Jenomže 24. 3. vláda "přesunula" zavření podniků pod zákon o veřejném zdraví, čímž podnikatele připravila o možnost nárokovat si jakoukoli náhradu za vzniklou škodu (zdroj). Tímto krokem vyslala jasný signál všem podnikatelům: "Jste v tom sami!" Vyplatit každému podniku ušlý zisk za celou dobu vynucené nečinnosti by jistě bylo velkou zátěží pro veřejné rozpočty, nicméně vláda mohla jednoduše vyhlásit, že takový nárok je reálně neuspokojitelný, ale že se vynasnaží to zejména drobným podnikatelům - tedy těm nejzranitelnějším - částečně vynahradit. Takovýto kompromis je legálně v pořádku a ukazuje ochotu pomoci, třebaže pak nebude na slibované stadiony a dálnice. Proč ho tedy vláda zavrhla? Naštěstí toto "vyvedení" nařízení o zavření podniků z krizového zákona pražský městský soud zrušil, čímž vládu fakticky donutil provést jej opět v rámci krizového stavu (zdroj). Škoda již ale byla napáchána - podnikatelé pocítili to zoufalství plynoucí ze zjištění, že ti, co jim mají v krizi pomáhat, je bezostyšně bodnou do zad. Jako když si vás rodič nevyzvedne ze školky. Právo v tomto případě nechránilo občany, tak jak má, naopak bylo zneužito k ochraně vlády.

Druhá jmenovaná kategorie předpokládá rychlou pomoc těm, kteří přišli o zisky úplně, ale musí nadále hradit nezbytné výdaje. Ze začátku to vypadalo, že do této kategorie budeme moci zařadit jen ošetřovné, které měli nově dostat i živnostníci, aneb Jak je důležité míti Maláčovou, ovšem pak přišla ona slavná pětadvacítka ministryně Schillerové. Nyní na ní snad už dosáhne celkem rozumné množství žadatelů, vzpomeneme-li si ale na původně velmi striktní podmínky (zdroj) a vcítíme-li se do situace těch, kteří tuto dotaci zoufale potřebovali, nepochybně nás polije vlna zoufalství. Když s nadějí vyčkáváte na jakoukoli snahu uchránit vás před krachem a vytoužená pomoc je následně podmíněna požadavky, u kterých by se zapotil i Chuck Norris, těžko se ubráníte rezignaci, natož abyste ještě někdy věřili, že vám vláda pomůže. Přeci jen dobrou zprávou byl konečně program na ochranu zaměstnanosti "ANTIVIRUS", za který opět vděčíme Ministerstvu práce a sociálních věcí (zdroj).

Kdo by nepoznal Kulový blesk (odkaz)?

Bavíme-li se ale o důvěře, bylo by hloupé vynechat počátek korona-krize. Rychlost šíření nákazy byla opravdu zarážející a kdekoho jistě napadlo, zda jsme na toto ohrožení připraveni. A právě v tu chvíli nás ministr zdravotnictví ujišťuje, že máme dostatek lékařského materiálu (zdroj). Jsme na tom patrně tak dobře, že můžeme přebytečné roušky a respirátory odesílat zdarma do Číny (zdroj)! Jak jsme se potom divili, když jsme za stejnou materiální pomoc museli Číně platit v řádu miliard korun (odkaz)! Může nás ale těšit, že byly roušky před odesláním zpátky patrně alespoň použity (zdroj). Když nemůžeme věřit tomu, co nám říkají naší lídři, těžko můžeme udržovat společenskou jednotu, která je tolik nutná právě v krizových situacích. A když nám právě v takovýchto situacích naši lídři lžou, důvěra v instituce, které zastupují, se rozplyne jako pára nad hrncem. Bude ji následovat i společenská solidarita? A potom demokracie?
Podobných případů, kdy si vládní představitelé raději kryli záda, než aby lidem skutečně pomáhali, bylo i před pandemií koronaviru dost, nicméně v jejím průběhu se stávají očividnější a bezohlednější. Někoho by mohlo napadnout, že takovéto čím dál tím větší "malé domů" nemají na důvěru lidí valný vliv. Vždyť preference vládní ANO 2011 zůstávají vysoké (zdroj, zdroj)! Bude ale dobré uvědomit si, že typickým voličem Babiše a jeho věrných poddaných není zrovna intelektuál a kosmopolita s příjmy výrazně převyšujícími republikový průměr. Většina jejich voličů je středně-příjmová, případně chudší, převažují lidé pouze se středoškolským vzděláním (zdroj). Kritickou populaci pro příjmy státní pokladny tvoří ovšem především výše-příjmové skupiny, nejdůležitější profese zase zastanou spíše ti vzdělanější. Důvěru v ústavní instituce těchto skupin nevyčteme z volebních preferencí. Zato její pokles pocítíme nejsilněji. S klesající důvěrou ve veřejné instituce jde ruku v ruce nižší míra společenské solidarity. Snadno se pak stane, že ti nejbohatší budou raději danit v daňových rájích, nebo třeba jen v zemích, jejichž právnímu řádu více důvěřují, jako je tomu často třeba u Nizozemska.

Dalším problémem je "odliv mozků". Když se korejští expati po válce vraceli domů, přinášeli s sebou nové zdroje i know-how a především obrovskou vůli přispět k rozvoji své země, třebaže by se jim jinde vedlo lépe. V našem případě si dnes o takovém patriotismu a o podobné solidaritě můžeme nechat jen zdát. S opadající důvěrou jistě přibyde i těch, kterým bude zatěžko přijmout, že mají cítit sounáležitost se zemí, kde se narodili a půjdou štěstí hledat někam jinam, nejspíš na Západ. Můžeme tak přijít o lidi zastávající důležité profese, jako jsou lékaři, vědci a výzkumní pracovníci, učitelé, techničtí experti apod. Jak bude naše společnost vypadat, až nebudou peníze na dávky a na důchody? Co až nás nebude mít kdo ošetřit? A jak se vyrovnáme s  technologickým zaostáváním? To by byl konec společenské solidarity.

Takto nepříznivé situace se samozřejmě dají řešit represí. Nemusí jít jenom o stavění plotů obtažených ostnatými dráty na hranicích. Příkladem Dánská vláda rozhodla, že v rámci programů k řešení korona-krize nebude finančně pomáhat firmám sídlícím v tzv. daňových rájích (zdroj). Solidaritu si tím tak trochu vynutí. Takové opatření je vhodné a účinné, ale najde ospravedlnění jen tehdy, je-li v dané věci aktuální vláda morálně na výši. Bylo by asi směšné upírat finanční podporu firmám se sídlem v daňových rájích a zatím nadále vyplácet štědré, právě tak jako neopodstatněné dotace firmám ovládaným členy vlády. A to je asi hlavní kámen úrazu. Naše vláda, tedy zejména její silnější strana, vytváří prostředí nedůvěry tím, že místo zjevné snahy o záchranu českých občanů, a to zejména těch aktuálně nejohroženějších, myslí hlavně na volební preference, odmítání odpovědnosti za dopady krize, na kterou se nepřipravili a na to, jak na podporu zasaženým vydat co nejméně peněz. Shrnu-li vládní postup, dá se říct, že je velmi dobrá v zakazování, ale bohužel velmi špatná v zařizování. A pamatujete si, jakou důvěru ve vás vzbuzoval ten přísný učitel, kterému v hodině vadilo každé odkašlaní, ovšem naučit vás nedokázal nic?

Publikováno: 30. 4. 2020

* O povaze strukturální nedůvěry v ČR se píše v článku, jehož jsem spoluautorem (odkaz).
Vystavil v

Žádné komentáře:

Okomentovat

Přihlásit se k odběru: Komentáře k příspěvku (Atom)