Předevčírem bylo 12. 3. 2020. Česká republika slavila 21. výročí vstupu do NATO. Ve večerních zprávách se ale na připomínku našeho zatím asi nejvýznamnějšího mezinárodního kroku jaksi zapomnělo. Zapomnělo se i na všechny další zprávy kromě jedné, týkající se šíření koronaviru covid-19 a nově přijatých opatření české vlády. Této nákaze, která je již označovaná za světovou pandemii, se jde jen těžko ubránit. Možná koronavirus nechytíme, ale donese se k nám i tak, protože okupuje většinu mediálního prostoru.
Covid-19 je onemocněním, které rozhodně nechci zlehčovat. Dozvídat se o něm každou podrobnost v každou bdělou hodinu dne asi není úplně od věci. O mediálním pokrytí tématu se tu ale rozepisovat nebudu. Co stojí za pozornost, jsou opatření, která vláda pod záminkou boje proti nákaze realizuje. V tuto chvíli je již v platnosti stav nouze dávající jí velmi silné pravomoci včetně možnosti omezit lidská práva. Její kroky přitom nejsou korigovány žádným dalším ústavním orgánem. Ať jsou okolnosti jakékoliv, tato skutečnost nás musí přimět k ostražitosti. Měli bychom pečlivě hodnotit kroky, které naše současná vláda přijímá a jaký je jejich skutečný význam pro řešení virové krize.
Vlády mají v takových situacích v podstatě jen dvě možnosti. První je nezavést žádná významná opatření a lidem pouze doporučit zvýšenou opatrnost včetně dodržování hygienických zásad. Nakažení lidé se časem uzdraví a jejich organismy si vůči nemoci vytvoří protilátky. Druhou cestou je urychleně zavést striktní omezení styku mezi lidmi, tak aby nakažených bylo co nejméně. Kvůli omezeným kapacitám zdravotnického systému se jako lepší možnost jeví ta druhá (viz ilustrace níže). Naše vláda se ovšem prazvláštním způsobem rozhodla dělat obojí.
K dnešnímu dni máme zakázané akce s účastí nad třicet osob, zakázaný provoz restaurací, obchodů a mnoha podniků, navrátilci ze čtrnácti rizikových zemí se musí podrobit karanténě a od pondělí bude díky uzavření hranic v karanténě celá Česká republika. Těžko najdeme někoho, koho se něco z výčtu nedotkne. Přísná opatření tu tedy jsou. S ohledem na stále relativně nízký počet prokázaných nakažených působí možná trochu přehnaně. Nadneseně řečeno, je to jako kdyby Corrado Cattani zavřel pro jistotu celé městečko Palermo, protože jeden z občanů je vrahem určitě.
Prvním šokový opatřením byl ovšem zákaz výuky na základních, středních i vysokých školách. Ten se doposud jeví jako nejvíce kontroverzní, a to mimo jiné proto, že covid-19 u dětí nepropuká a mladí lidé se z něj snadno vyléčí. Zákaz základních škol nepochybně sblíží dvě skupiny, a to děti a seniory. Rodiče totiž nadále musí chodit do práce a části z nich tak nezbyde než přenechat hlídání dětí jejich prarodičům. Vytvořit situaci, při které zavřete potenciální bacilonosiče s koronavirem nejvíce ohroženými seniory působí jako pohádka o Karkulce naruby. Právě ochrana seniorů je přitom tím, co má nyní mít nejvyšší prioritu (odkaz). Příkladem v těžce postižené Itálii je průměrný věk obětí koronaviru kolem osmdesáti let (zdroj)! Takhle si důchodovou reformu nepředstavoval snad ani Mirek Kalousek. Pro většinu lidí platí, že nás nemoc sice omezí, ale dostaneme se z ní. Senioři potřebují maximální ochranu.
Zavření základních škol je určitě vhodné opatření, ale přijít s ním jako s prvním zásadním omezením bez stopy zájmu o to, jak náhle nastalou situaci zvládnou rodiče školáků, je přinejmenším zvláštní. Proč jsme nejprve nezavřeli divadla, posilovny, kluby a koupaliště? Hektickou situaci alespoň trochu zmírnila ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová, když upozornila na možnost čerpat ošetřovné bez nutnosti navštívit lékaře (zdroj). Otazníky nad zákazem škol vyvstávají i při pohledu do zahraničí. Mnohem výrazněji postižené země se k němu neuchýlily doteď. Zavřít základní školy odmítl např. starosta města New Yorku Bill de Blasio. Že by snad v New Yorku neměl virus vhodné podmínky pro šíření? De Blasio mezi důvody zmínil, že rodiče se během dne nemají čas starat o své děti, kterým navíc školy zajišťují jídlo (zdroj). I tohle vláda jaksi pozapomněla řešit předem.
Přitom k prvním případům nákazy z 1. března přistupovali velmi vlažně. Nejvýraznějším opatřením bylo zavedení každodenní tiskovky ministra zdravotnictví a poslední dobou nejvíce utrápeného Kena - Adama Vojtěcha, kterému většinou sekundoval sám Babiš. Ministry zahraničí a vnitra, kterých se situace výsostně týká, ale kteří oba postrádají zásadní kvalifikaci, totiž nominaci za ANO 2011, bohužel dlouho nikdo nepozval. Tragikomickou se stala zejména situace ohledně respiračních roušek. Zákaz jejich prodeje byl pochopitelný, ale i zakazovat se musí promyšleně. Naše hlavy pomazané úplně zapomněly, že mezi tím, kdo respirátory vyrábí a tím, kdo je využívá, je ještě distributor, který je od jednoho k druhému dodá. Zákaz se ale dotkl také distributorů, v důsledku čehož nakonec roušky chyběly i lékařům, zato výrobcům se hromadily (zdroj, zdroj). V posledních dnech Andrej obrátil a vyzkoušel čtvrtníčkovské: Když roušky, tak pro všechny! Naneštěstí se mu je ale nedaří nakoupit. No a neopomenutelným evergreenem je samozřejmě výzva "Nezásobujte se potravinami! Budeme jich mít dost." To slyšíme od Babiše tak často, až mám chuť přece jenom si skočit ještě pro jednu polohrubou.
28.1. Vojtěch: Máme milion roušek na skladě.2. 3. Babiš: Koupíme 200 tisíc respirátorů.4. 3. Babiš: Budeme distribuovat.6.3. Babiš: Řešíme nákup.9.3: Vojtěch: Máme v plánu koupit.12.3. Vojtěch: Roušky pro všechny budou v řádu týdnů.13.3. Babiš: Koupíme roušky.
— Filip Vích (@VichFilip) March 13, 2020
Jsou tedy vládní opatření příliš silná? Anebo jsou naopak dostatečná? Kdekdo k tomu projevuje svůj názor. Pravda je ovšem taková, že to vůbec nemůžeme vědět, protože netušíme, jak velkou hrozbu koronavirus v Česku aktuálně představuje. Tím nejdůležitějším je včas odhalit, kdo je nemocný a okamžitě ho izolovat od ostatních. Široce dostupné testování je tím nejzákladnějším opatřením, které ale postrádáme. K dnešnímu dni bylo od začátku krize testováno jen přibližně 2,500 lidí. To je pouhých 0,02 procenta obyvatel! Například v sousedním Rakousku testují pětkrát rychleji. V Jižní Korei zavedli dokonce testovací drive-through stanice (zdroj). Každý neustále zmiňuje, jak důležité je bezplatné plošné testovaní. A jak to vypadá u nás? Nejprve odmítání testovat ve veřejných klinikách, a to včetně lidí, kteří se vrátili z Itálie (zdroj) a dokonce i těch, kteří jevili zjevné známky nákazy (zdroj), pak testování jen navrátilců a lidí s příznaky. Kdo by se chtěl nechat otestovat, ale nemá odpovídající projevy nemoci, musí si test zaplatit sám. A nezapomínejme také na eskapádu se soukromou klinikou, která prokázala dva případy nákazy, načež byla veřejně dehonestována (zdroj) a testování covid-19 jí bylo zakázáno (zdroj). Testování na covid-19 je u nás tak omezené, jak jen může být. Příští král Šumavy bude nejspíš převádět nakažené přes uzavřené hranice s Rakouskem, aby se tam mohli nechat vyšetřit.
zdroj kresby: iStock
Proč tomu tak je? Posílit testovací kapacity je zjevně ve vládní kompetenci, právě tak jako jejich omezení. Jediné vysvětlení, které mi dává smysl, nacházím v boji o veřejný obraz. Ve zmíněné Jižní Koreji je již téměř osm tisíc potvrzených případů nákazy. To působí děsivě a člověka napadne, že to asi Korejská vláda vůbec nezvládá. Je ale potřeba si uvědomit, že tam už otestovali téměř čtvrt milionu lidí (zdroj). Velkou část z nich tvoří lidé bez příznaků nemoci. Při nakažení je přece důležité začít nemoc léčit hned v zárodku, nemluvě o tom, že i bez příznaků člověk nemoc může přenášet. Ve světle těchto skutečností je patrné, že Korejská vláda situaci zvládá v rámci omezených možnosti skvěle. Veřejný obraz je ale tvořen především počtem nakažených, a tak bude mít mnoho lidí opačný pocit. A právě to je ono. Budeme-li testovat jen velmi omezeně, bude to vypadat, že nákaza se šíří pomalu a graduálně, nikoli skokově. Vypadá to, že vše je pod kontrolou. Vypadá to tak, to je důležité.
Podobné omezování testování lidí je kritizováno také třeba v USA, kde k testování na lokální úrovni odmítá přistoupit prezident Donald Trump. Paralel mezi Trumpem a Babišem už bylo načrtnuto mnoho a zde se nabízí další. I ve Státech Trump nejprve situaci bagatelizoval, pak najednou začal zavádět důrazná opatření a ukazovat prstem na údajného viníka. V jeho případě to má být Evropská Unie, podle Babiše za to zase může Itálie. Oba tito oligarchové jsou známi tím, že v boji o moc se neštítí zneužít jakékoliv situace. Aktuální zdravotní krize, která hrozí světovou katastrofou, k tomu paradoxně může být příležitostí. Bez přílišného uvažování bych došel k závěru, že taková krize musí smést každou vládu, která je jí vystavena. Příkladem havárie Černobylu je někdy uváděna jako hlavní důvod pádu vlády Sovětského svazu, který velice dlouho působil jako nezničitelná velmoc. Snadno ale najdeme i opačný příklad. Je jím třeba situace po útocích z 11. září 2001. Popularita tehdejšího prezidenta USA George Bushe až do těchto útoků pozvolna klesala. Připomeňme si, že i jeho vítězství ve volbách bylo značně pochybné. Po zničení věží Světového obchodního centra a poškození budovy Pentagonu však vystoupala skoro k devadesáti procentům (zdroj).
I Andrej Babiš si zcela zjevně uvědomuje, že katastrofa rozměru celostátní epidemie ho může v důsledku stát i premiérské křeslo. Pokud se mu ale podaří ovládnout veřejný obraz natolik, že se jeho opatření budou jevit jako účinná, vyjde ze situace coby spasitel a jeho veřejnou podporu už nic nezviklá. Boj proti koronaviru tak v jeho případě podléhá primátu boje o voliče. Proto bude omezovat testování co se dá a kochat se nízkými počty nakažených, zatímco nám po ulicích běhá nespočet bacilonosičů bez příznaků. Proto bude zavádět radikální opatření proti šíření nákazy, třebaže při deklarovaném počtu nakažených působí přehnaně. A běda člověku, který si dovolí kterékoliv opatření zpochybnit! Přinejlepším z něj záhy bude bezohledný cynik, přinejhorším vlastizrádce lačnící po krvi nevinných spoluobčanů.
No a jak s nákazou bojovat odpovědně? Není to snadná otázka, ale vůbec nepochybuji o tom, že na prvním místě je důležité být k lidem upřímný. Není v lidských možnostech každého před nemocí uchránit, ale upřímná a otevřená konverzace nám alespoň přinese klid. Je proto potřeba veškeré dostupné informace zpřístupnit veřejnosti - nic nezakrývat. K tomu se samozřejmě váže i nutnost zjistit, v jaké situaci skutečně jsme, což se bez plošného a všeobecně dostupného testování nestane. Je také důležité, aby bylo jasné, kdo za řešení situace odpovídá. Je to premiér? Nebo jeho maňásek ministr zdravotnictví? Hlavní hygienik? Tým epidemiologů? Hygienická stanice hl. m. Prahy? Odvolávat v takovéto situaci hlavní hygieničku Evu Gottwaldovou bez dobrého zdůvodnění bylo krokem, který jen šíří nejistotu. Otevřenost by měla platit i v tom, že každému by mělo být jasné, jaký je plán. Všichni se potřebujeme nějak zařídit, a když nevíme, kdy budeme moci znovu do práce, do školy, za rodinou či třeba do obchodu, snadno se začneme plašit. Nejistota plodí paniku. Co se bude dál dít s žáky základních škol? Počkáme tři týdny a pak školy znovu otevřeme, takže to vše bylo jen prodloužením karantény? Nebo necháme školy zavřené permanentně a budeme doufat, že se děti neinfikují jinde? Bude stát nahrazovat firmám ztráty způsobené zákazy? Jaké a kterým? Šikovný přehled vhodného postupu formulovala poslankyně za Piráty Olga Richterová (viz níže). Kéž bychom měli premiéra, který by se jím řídil! S nostalgií vzpomínám na to, jak si v roce 2012 Leoš Heger poradil s metanolovou aférou.
A co se individuální úrovně týče, mohl bych opakovat tisíckrát omílané "myjte si ruce" a "zakrývejte si při kašli ústa loktem". Místo toho jen zmíním jednu radu, kterou u nás slýchám méně často. Pokud máte jakékoliv příznaky jakékoliv nemoci, nepřecházejte to, zůstaňte zkrátka doma. Vždycky nás můžou v práci i kdekoliv jinde postrádat. V anglických zdrojích se často píše o tzv. social distancing, tedy intenzivním úsilí vyhýbat se menším i větším skupinám lidí a obecném utlumení fyzických kontaktů s lidmi. V těžkých chvílích obvykle hledáme útěchu v náruči blízké osoby. Krutostí infekčních onemocnění je, že právě tuto možnost činí obávanou. Naštěstí si ale můžeme číst. A že je co!
Napsáno: 14. 3. 2020
Žádné komentáře:
Okomentovat