středa 19. května 2021

444 dnů s COVIDem, a přece bez COVIDu!

Dnes, totiž 19. 5. 2021, je to přesně 444 dní ode dne, kdy se u nás prokázal první případ nákazy COVID-19, tedy od 1. března 2020. Proč je toto jubileum významné? Není. Jen mám zkrátka pocit, že je již možné vyjádřit se k celé situaci nějak uceleně. Ponechám-li stranou strach o rodinu, známé i o sebe, trápily a trápí mě především dvě protichůdné záležitosti. Jakožto člověku uvyklému práci s fakty mi nedělá problém udržovat si přehled o tom, jaká zrovna pandemická situace je. Také mi přijde celkem jasné, jak se vzhledem k ní chovat. Vcelku jednoduše, avšak přesně to shrnuje omílané heslo: "Není kontakt, není přenos." Při znalosti inkubační doby této nemoci je také jasné, že stačí tři týdny zamezit všem přímým kontaktům s lidmi mimo vlastní domácnost a je po problému. Není to příjemné, ale jsou-li v sázce lidské životy, tak to přece musíme podstoupit! O to větší pocity zoufalství, rozhořčení a bezmoci ve mě vyvolávala skutečnost, že nejsme schopni tuto jednoduchou zásadu ani ty tři týdny dodržet. Mé pocity nabyly ambivalence ve chvíli, kdy jsem zjistil, že zásady "zdravého rozumu" porušují i lidé, kteří jsou mi velice blízcí. Nemohl jsem jim nepřát tu radost, kterou si při "promoř-party", v přelidněných horských střediscích či parcích, na rodinných sešlostech apod. užívali. Zcela chápu, že každý člověk je v jiné situaci a jinak na něj aktuální nástrahy doby dopadají. Určitě by i můj přístup byl jiný, kdybych byl singl, bydlel sám, holdoval pochybným informačním zdrojům anebo dokonce trpěl v nějaké míře autofobií, tedy strachem ze samoty či ze sebe sama. Hodnoty lidí podobných se nyní zkrátka prudce štěpí. Pandemie COVID-19 způsobuje nejen prostorové oddělení od našich kamarádů, příbuzných a známých, ale také oddělení hodnotové, informační a emoční.

Abych se s ambivalencí svých pocitů vyrovnal a lépe pochopil vlastní situaci i hodnotový a emoční vývoj, pokusím se popsat, jak jsem situaci vnímal v té které její fázi. Bude to zkrátka taková ta klasická blogová "autoterapeutická" vykecávačka s červenou nití reálných událostí posledního roku a půl. Vše popíšu tak, jak si to pamatuji. Nebudu nic dohledávat a tím pádem ani zdrojovat. Nebo jenom trochu. Případné ověření toho ostatního ale nechám na čtenáři.

Jaro 2020
První zmínky o předmětné nákaze jsem zachytil už v lednu. Bylo mi líto Číňanů, ale nebral jsem to jako hrozbu pro naší středoevropskou zemičku. Zprávy o různých nemocech z jihovýchodní Asie se šířily během mého života už několikrát a dostaly-li se ty nákazy vůbec sem, bylo z toho nanejvýš nachlazení. Že jde o něco jiného jsem pochopil, když se COVID-19 rozjel ve velkém v Itálii. Tehdy jsem zaznamenal, že je nebezpečný zejména pro seniory, a že největší ztráty na životech způsobil, když se dostal do pečovatelských domovů. První evidovaný případ v ČR jsem ještě bral s humorem. Rozhořčil mě ale přístup premiéra Babiše a ministra zdravotnictví Vojtěcha, když agresivně zakročili proti soukromé laboratoři, která naměřila dva z prvních případů u nás. Copak chtěli přítomnost viru v ČR ututlat? Ještě víc mě ale pobouřilo, že následně soukromým laboratořím neumožnili testy na COVID-19 provádět a povolili to je hrstce veřejných. Byl jsem si téměř jistý, že nakažených je tu víc, ale bez testování je neodhalíme. Po sítích se šířily příběhy lidí s příznaky, kteří se odběrové sanitky nedočkali – prostě pro přetížení nepřijela.
Co mě zprvu zaráželo, byla absence ústních roušek u našich vrcholných státních představitelů, přičemž ti slovenští je nosili, a právě tak i gumové rukavice. Na související dotaz novinářů přišel premiérův výsměch. Že jsou roušky účinné, i když jimi část kapének projde, jsem pochopil díky záznamu rozhovoru s Petrem Ludvigem. Možná právě on způsobil, že je lidé spontánně začali nosit. Až pár dnů poté přišlo nařízení vlády. Sám jsem si vzpomněl, že máme jednu – pravda, notně starou – krabici roušek doma v koupelně. Tak jsem tam zalovil, našel a bylo vystaráno. Těžce jsem ale nesl, že zdravotníci potřebné ochranné pomůcky postrádají. O to více, že jsme dva měsíce času k přípravě na pandemii promarnili, protože podle ministra zdravotnictví měly nemocnice ochranného materiálu habaděj. A pak začala přilétat "spásná" dvě letadla s rouškami a respirátory pochybné kvality z Číny. Náš pan premiér s ministrem vnitra je tu vřele vítali a uctivě za ty šmejdy děkovali zapomínaje, že byly draze koupené, přitom my jsme stejný materiál do Číny odeslali v zimě zadarmo.
Nenesl jsem dobře ani vládní proti-pandemická opatření. Začít zavřením škol na neurčito doteď považuji za náramnou blbost. Kdo bude asi hlídat děti, když jsou rodiče v práci? No přece ohrožení prarodiče! Právě od vnučky se COVID dostal minimálně do jednoho z českých domovů důchodců. O rok později již každý komentátor říkal, že školy mají být zavřeny jako poslední a otevřeny jako první, ale na jaře 2020 jsem to za tento postoj od několika známých verbálně schytal. Tohle přesvědčení jsem nabyl možná i proto, že jsem v onu chvíli, kdy kvůli komunitnímu přenosu v Praze vláda nařídila školy zavřít, byl přímo na místě činu – v základní škole. V rámci tehdejšího zaměstnání jsem tam prováděl výukový program. Když z rozhlasu zazněla od ředitele školy ona informace, páťáci začali nejprve jásat, pak utichli a místy se ozývalo fňukání. To asi dětem došlo, že na čas budou muset postrádat kamarády. A mně, že tím přicházím o práci.
Obecně jsem tehdy úplně nesouhlasil s radikálním zavíráním všeho možného. Potvrzených případů jsme tu měli jen pár desítek. Navíc se z Asijských států šířila videa s tím, jak vše zvládají bez zavírání třeba jen restaurací. Lidé měli roušky, ochranné rukavice, zodpovědně dodržovali dvoumetrové rozestupy, děti před vstupem do školy pořádně vydezinfikovali a testovali a testovali a testovali. Jižní Korea či Taiwan to tímto způsobem zvládli. Proč bychom to tak nemohli zvládnout my? Kvalitní mikro-management snad není v zemi domácích kutilů opravářů a pedantských detailistů nemyslitelný! No a pak tu bylo také uzavření hranic. Zaráží mě, že mi tento krok tehdy tolik nevadil. Bral jsem ho jako hráz před šířením nákazy zejména z Itálie. Dnes takový zákaz považuji za šílený. Stačilo přece jen požadovat negativní test! Testů tehdy bylo – pravda – málo, ale zavřít bez okolků hranice, to je opravdu varovné znamení.
Nejvíc jsem byl ale naštvaný z toho, že přes všechno zde vyjmenované se česká vláda těšila nebývalé míře důvěry. Přitom omezování testování, neschopnost zajistit ochranné pomůcky, utajování reálného stavu pandemie či strašení zprostředkované bleskovým rozséváním zákazů všeho druhu jsou kroky, které svědčí spíš o boji o volební preference než o lidské životy. Zakazovat by jim šlo, zařizovat už ne. Efektu zvýšené veřejné podpory odměňující rázné vládní kroky v nastalé krizi se říká competence boost. U německé kancléřky Angely Merkelové jsem ho plně chápal, že se mu ale těšila i tahle vláda, to pro mě bylo opravdu hořké sousto.

Léto 2020
Na přelomu jara a léta minulého roku se i tak nízká čísla nových případů nákazy ještě snížila a přišlo rychlé rozvolňování. Za otevřené restaurace jsem byl rád, že zmizela i povinnost nosit roušky, to už mě netěšilo. Je to přece levné opatření, které zaručeně funguje! Rouška v MHD nebo ve vnitřních prostorách nikoho nezabije, kromě záchrany životů nás zato také uchrání od zavírání podniků a továren, tedy od hospodářských potíží. Není ale zkrátka pohodlná, a tak opět zabral efekt zvaný "na podzim budou volby" a roušky vzaly za své. Tehdy už více a více lidí na sítích i v mém okolí reptalo. Začal se tu ale projevovat jeden paradox, který se naplno rozjel na podzim: pokud vláda "utahovala šrouby" protipandemických opatření, lidé nadávali a na protest je demonstrativně nedodržovali, třeba i frňákem přes roušku. "Liberální" či "demokraticky smýšlející" odpůrci vlády spíše než vládní restrikce kritizovali nezvládání pandemie. Když ale vláda začala příliš bujaře opatření rozvolňovat, nejhlasitější kritici najednou mlčeli. Právě to byla chvíle, kdy měli spolek Milion chvilek pro demokracii a jemu podobní vyzývat k nošení roušek a čelení pandemii vládě navzdory. Nejlepším protivládním protestem léta 2020 by byla správně nasazená rouška. Vláda zkrátka vadí, jenom když se to hodí. 
Sám jsem se během léta snažil být nadále ostražitý, ale nezvládl jsem to vždycky. S kamarády na vodě jsem si opravdu pozor příliš nedával. Při návštěvě jižní Moravy přeci jen trochu ano a během dovolené v Amsterodamu jsem roušku skoro nesundal. Před návštěvou prarodičů jsem se raději týden izoloval. Práce pro mě bylo v bývalém zaměstnání málo, tak to celkem šlo. Své pandemické prohřešky jsem si ale vždy vyčítal, třebaže kolem mě v té době nebyl opatrný skoro nikdo.

Podzim 2020
Přišlo září, děti nakonec po mnoha zmatcích zamířily do školy bez roušek a já se připravoval na studijní výjezd do německé Kostnice. Od tamní univerzity mi chodila upozornění, že při příjezdu z rizikové země se musím nechat testovat, musím nastoupit karanténu, že si můžu objednat surovinový balíček a tak podobně. A já si říkal, jak je skvělé, že nic takového nemusím řešit, protože Česko je na tom co do přírůstků nakažených dobře. No, na konci měsíce už jsem myslel, že mě omejou. Z relativně bezpečné země se během tří týdnu stala jedna z nejvíce rizikových. Pro mě to znamenalo tisíce korun vyhozených za PRC testy a přestupní jízdenky (přímé spoje byly najednou ty tam), celonoční cestu bez možnosti ubytování na hotelu a tahání šíleně těžkých zavazadel plných jídla k přežití případné karantény. Thanks, Obama! Před cestou to byl hrozný stres, ale pak jsem ocenil to dobrodružství.
V Německu byl klid. V Kostnici v říjnu proběhla jedna demonstrace proti vládním opatřením a asi osmdesát sociálně distancovaných demonstrací proti této demonstraci. Nákaza byla pod kontrolou a já se mohl vídat s dalšími studenty. S hrůzou jsem ale sledoval, co se děje v Česku. Místo digitálního systému trasování, který podle mobilních dat o pohybu pošle na test všechny osoby nacházející se posledních pět dnů v kontaktu s nakaženým, jsme dostali jen zastaralá a pomalá call centra a bezvýhradnou důvěru, že lidé své blízké a známé dobrovolně uvrhnou do karantény nahlášením kontaktů. Jednotky zemřelých vystřídaly každodenní dvou a později i tříciferné počty. Na sítích se zatím realitě navzdory pod vedením ruských trollů sešikovala armáda dezinformátorů. Podle profilovek to vypadalo, že odpor k předčasnému umírání lidí leží v žaludku zejména pravidelným návštěvníkům posiloven. Z trénování bicáků s činkami se stalo trénování palců s mobilem. Lidé důvěřující instagramovým ukřičeným trojúhelníkům si mysleli, že nastal lock-down. Ten se však reálně nekonal a dílčí opatření v zemi pohlcené anti-rouškařsvím na zkrocení pandemie nestačily. Preference vládním stranám však mírným a opožděným opatřením navzdory začaly konečně klesat. Upřímně si myslím, že za neochotou chovat se rozumně stál přepálený začátek. Představa, že i na podzim nastane taková vlna zákazů jako na jaře, vedla lidi k preventivní neposlušnosti. Holt se stává, že kdo to přepálí na startu, nakonec nedoběhne.
Na konci října skončila legrace také v Německu. Plánovaná Halloweenská party byla pod pohrůžkou policejním zásahem zrušena a v listopadu přišel tzv. lock-down light. Většinu nově poznaných tváří už jsem do konce svého pobytu v Kostnici neviděl. Starost mi ale přidělávaly spíše zprávy z domoviny. Nákaza si vybrala svou daň i v okruhu mých blízkých a ta bezmoc byla k nevydržení. Alespoň se konečně přestaly objevovat lidové názory, že je to "jen chřipka".

Zima 2020/2021
Na zimu se medvědi ukládají k dlouhému spánku. Škoda, že to tak nefunguje i u nás lidí. Nebo aspoň chápání statistických údajů, kdyby nám bylo vlastní. Máme sice tisíce nově nakažených denně, ale je to trochu méně než včera, tak pojďme rozvolňovat! Znovu podotýkám, že pandemie se podle mě dá zvládnout jen s rouškami, rozestupy a s efektivním digitálním trasováním. To by vše zmíněné muselo ale být prováděno už před druhou vlnou. V této situaci bylo pozdě. Moji příbuzní trvali na tom, že musíme Vánoce strávit tradičně pospolu. Po pravdě se mi také příčila představa, že by tomu bylo jinak. Usadil jsem ale aspoň prarodiče stranou ostatních, jedli zvlášť, pravidelně jsme větrali a předem jsem vydezinfikoval všechny kliky v domě. Takhle jsme to tedy zvládli. Antigenní testy zdarma se na nás ale nedostaly.
V prosinci jsem se asi nejvíce bál o své prarodiče i o svého tátu. Bylo nemožné udržet slevomilného dědečka pod zámkem, tak jsem ho alespoň neustále nabádal k nošení roušky a dezinfekci rukou. Z Německa jsem jim přivezl v Česku nedostatkové respirátory. Cítil jsem taky velkou nervozitu. Způsobovalo ji vědomí, že vakcíny jsou již na světě a zbývá posledních pár týdnů, kdy se prarodiče nesmějí nakazit. Po naočkování bude riziko podstatně nižší. Když byla spuštěna registrace, byl jsem v pohotovostním módu. I tak jsem ale v prvním kole klikacího závodu neuspěl. Vyšlo to až druhý den. Kvůli tomu si ale museli naši počkat na další dodávku. První byla z většiny rozdána "pod rukou" ještě před spuštěním systému. Doslova jsem běsnil z toho, že místo slíbeného přidělování termínu na základě věku a anamnézy z toho byla prachsprostá klikačka doslova o život. Naštěstí vše dobře dopadlo, tedy alespoň v případě mých prarodičů.
V zimě se asi nejvíce projevovala únava ze zdánlivě nekončící pandemie, a tak se i moji známí rozhodli pařit jako za normálu. Sám jsem se nikdy nepřipojil, i když mi to bylo líto. Zároveň jsem se s nimi ale nehádal o tom, že nemají nic takového dělat. Ta rozpolcenost mezi rozumem a empatií byla bolestivá. Nejvíce ve chvílích, kdy se někdo z největších COVIDových pařmenů nakazil a hrozně se divil, jak se to mohlo stát? Co jim má člověk říct na to, že tak ohrozili své blízké a až pozdě se o ně upřímně bojí? Nic. V takových chvílích opravdu platí, že mlčeti je zlato. Každý svou situaci prožíváme jinak, každý hodnotíme jinak schopnost sebekázně. I můj přístup se průběžně měnil, jak je z textu možná patrné. Ale prostě mě ta situace, to prostorové, emoční i hodnotové odtržení a ty spory z něj plynoucí, hrozně mrzí.


Jaro 2021
Po návratu z Německa jsem mohl konečně navštívit své již plně naočkované prarodiče. Bez objetí, polibků a s rozestupem, ale přece! Když si pak očkování zařídil i táta, spadl mi kámen ze srdce. COVIDu se sice bojím, s poškozenými plícemi bych maraton neuběhl a vyhlídka na možnou srdeční vadu také není lákavá, nicméně nejvíce jsem se bál o svou rodinu. Ne že bych teď zrovna lítal po demoškách a vymetal každou otevřenou zahrádku – i v nové práci jsem převážně na home office – ale ostražitost už přece jen trochu opadla. Pořád jsem si ale vědom, že není vše vyhráno. Plně očkovaných je sotva 10 %, čili do tří čtvrtin populace daleko. Při tisíci potvrzených nákaz denně, když se navíc téměř netestuje spolehlivými PCR testy ale jen těmi AG šidítky, se ještě může stav věcí rychle zvrhnout!
Stále nemůžu uvěřit, kolik lidí tu na COVID-19 zemřelo. A to obzvlášť uvědomím-li si, kolik z nich jsme mohli zachránit. K dnešku je oficiálně potvrzených 29,948 úmrtí v důsledku COVID-19. Reálné číslo bude ještě o něco vyšší, a to nepočítaje všechny ty, kterým kvůli přeplněnosti nemocnic nemohli lékaři pomoci s jinými neduhy. Jak je to vůbec možné? Jak to že jsme na tom skoro nejhůře ze všech zemí světa? Z náhodné konverzace snad s kýmkoliv, koho potkám osobně nebo na sítích to vypadá, že za každou oběť COVID-19 v ČR může jen a pouze vláda. Nepopírám, že šíření viru napomohla, když místo životů bojovala spíš o politické body. Ovšem argument, že za to může zmatečnost vládních opatření, ten teda neberu. Člověk nepotřebuje vědět, jaká jsou platná vládní omezení, aby věděl, že se má vyhýbat kontaktům s lidmi. Všichni snad dobře víme, že přenášet může tento vir i člověk bez příznaků. A když vláda stojí za pendrek, nemůžeme šíření nákazy vlastní ukázněností zarazit jí navzdory? Napadlo mě v rámci pokory diskuze říci, že třetina obětí jde za vládou, třetina za neukázněností obyvatelstva a třetině se holt zabránit nedalo. Ale takovéhle počty jsou dost cynické a navíc nepodložené. Je to prostě blbost. Jistě má pravdu Daniel Prokop, podle kterého jsou příčinou i trvalé poměry v české společnosti. Příkladem průměrný věk, do kterého u nás bydlí děti s rodiči, je 27 let. Mezigenerační domácnosti jsou cestou, kterou možná virus pronikal od těch nejmladších ke starším. Takových vysvětlení je jistě více. V rámci mentální očisty budu už teď raději myslet na tato, než na ty chmurnější.

Jo a abych nezapomněl, dnešní test mi vyšel negativně, tak snad těch 444 dnů platí.
Vystavil v

Žádné komentáře:

Okomentovat

Přihlásit se k odběru: Komentáře k příspěvku (Atom)