Elektřina hýbe světem. Doslova. Způsob jejího získávání se v současnosti stává stále kontroverznějším tématem. V Česku aktuálně řešíme, zda do tendru na rozšíření jaderné elektrárny Dukovany (JEDU) vpustit Putinův Rosatom. O tom tu ale psát nechci. V souvislosti s tvorbou elektřiny světem hýbe především otázka jejího k životnímu prostředí šetrného získávání. Každý způsob dobývání elektřiny s sebou totiž nutně nese nějaké množství emisí skleníkových plynů. Výroba a spotřeba elektřiny je dokonce zodpovědná až za tři čtvrtiny veškerých emisí (zdroj)! V současné klimatické krizi je tak na místě upřednostňovat ty zdroje, které znečišťují nejméně. Sbohem a šáteček by podle takového kritéria od nás měly rovnou slyšet uhelné elektrárny, které jsou v Česku doposud hlavními zdroji elektrické energie. Jak je to ale s ostatními zdroji? A můžeme uhelné elektrárny nahradit těmi na obnovitelné zdroje?
Na území České republiky se v roce 2019 vyrobilo přibližně 81 terawatthodin (netto, tedy po odečtení elektřiny spotřebované pro její výrobu). Spotřeba tu byla 61 TWh. Zbytek tvoří vývoz elektřiny a ztráty při výrobě a přenosu. Většina výroby je tvořena spalováním uhlí, plynů a jadernými reaktory. Podíl obnovitelných zdrojů na spotřebě dosáhl pouhých 13,5 % (zdroj). Pokud bychom chtěli celou českou spotřebu elektřiny pokrýt jen z nich, museli bychom množství té "zelené" znásobit asi tak sedmkrát. K tomu se ovšem nemá ani naše vláda, ani významné energetické společnosti. A pokud jde o nařízení EU, Česká republika je plní jen v minimální míře, která nám ještě projde (Ekonom 2020/33, 13). Zelenou má zato jádro. A není koneckonců jaderná elektřina také čistá a tudíž "zelená"?
Sám jsem si dlouho říkal, že jaderná elektřina je skvělý a pro Česko ideální zdroj. Že když dostavíme Temelín i Dukovany, budeme těžce profitovat z vývozu elektřiny, a to bude pro naší ekonomiku super! V posledních letech jsem ale tento naivní postoj přehodnotil. A ne, není to kvůli seriálu Černobyl, jak vám vždy s chutí podsune 9 z 10 trollů "jádrohujerů". Zkrátka jsem si začal pokládat otázky, které ve veřejných debatách obvykle nezazní. Tak třeba otázka ceny. Jaderná elektřina je převážně prezentována jako jeden z nejlevnějších zdrojů. Započítávají se do toho ale náklady spojené s uložením vyhořelého jaderného materiálu? Máme tu sice tzv. jaderný účet, z toho už ale čerpáme nyní a je nabíledni, že celé náklady za uložení vyhořelého paliva nepokryje ani náhodou. Zde by asi následovala reakce: Vždyť ty fotovoltaiky přece taky budeme muset někdy rozebrat a nikdo to do ceny nezapočítává! No, nakládání s jaderným odpadem bude přeci jen trošku náročnější. A peníze tu nejsou tím nejdůležitějším. Tím je odpovědnost vůči budoucím generacím. Jen s mírnou nadsázkou se dá totiž o radioaktivním jaderném odpadu říct, že jim tu pod nohama zanecháváme tikající časovanou bombu.
Odborní zastánci jaderné energetiky jsou si vědomi, že nakládání s jaderným palivem, tedy u nás zejména s Uranem 235U, je problémovým bodem k obhajobě. Proto se snaží především uklidňovat ujišťováním, že radioaktivní odpad bude bezpečně uložen ve vytipovaných lokalitách se stabilním podložím, tudíž nehrozí, že by obal uloženého jaderného odpadu mohlo narušit třeba zemětřesení. Česko má ostatně vůbec stabilní podloží a otřesy země jsou tu jen slabé. To je víceméně pravda. Zatím. Jenomže vyhořelé palivo z jaderných elektráren (JE) bude radioaktivní ještě po statisíce let a letální (schopné usmrtit) minimálně 60,000 let (zdroj), podle jiného zdroje i 100,000 let (zdroj). Jen pro představu – asi před 60,000 lety začali první Homo Sapiens migrovat z Afriky do oblasti Blízkého východu. Pořád není snadné si tak dlouhý časový rozsah představit? Nevadí, ta nepředstavitelnost je sama o sobě dobrým argumentem. Jsme schopni garantovat, že tu bude stabilní podloží po celých 60,000 let?
Při debatování této problematiky člověk občas žasne. Stalo se mi totiž, že mi někdo na předchozí otázku razantně odpověděl "ano" a nebyl jsem schopen mu vysvětlit, jak směšné je to tvrzení. Že prý už po uskladnění do betonem vylitých sudů je vše 100% bezpečné (trochu bullshit), že podloží v místech uskladnění bude jistojistě stabilní i po desetitisíce let (bullshit) a že se radioaktivita snižuje až je skoro neškodná po pouhých desítkách let (mega bullshit). Nechci tu ztrácet čas, energii a nervy nad rozebíráním pravděpodobnosti úniku radioaktivního záření z vyhořelého odpadu, ke kterému přitom dochází už dnes v jednom ze dvou existujících uložišť. Máme tedy úspěšnost jen 50 % (zdroj). A to druhé uložiště se navíc zatím nevyužívá. Tuhle otázku uzavřu prostě konstatováním, že Česká republika neexistuje ještě ani 30 let a brát na sebe odpovědnost za více než třeba – plácnu – 100 let je poměrně hazard. No a tvrdit, že uhlídáme bezpečnost uložišť jaderného odpadu po desetitisíce let, to mi připomíná "Se Sovětským svazem na věčné časy!" Nikoli architektonické a technologické skvosty ani infrastrukturní stavby – jaderný odpad je skutečným odkazem naší generace těm příštím. A ty nám za něj jistě nepoděkují.
 |
| Převzato z envatomarket (zdroj) |
I přes rizika, která JE pro budoucí lidská pokolení představují, jadernou energetiku podporuje až 61 % dospělých obyvatel ČR (zdroj). Co za takovou podporou stojí? Mojí hypotézou je, že především jeden rétorický obrat. Představím ho na konkrétním příkladu. Bývalý ministr průmyslu za ODS a současný předseda Asociace krajů Martin Kuba patří mezi skalní obhájce výstavby nových bloků JE. Hájí to tím, že bez nich bychom museli vyrábět elektřinu jedině spalováním zemního plynu, který ovšem musíme dodávat z nevypočitatelného Ruska. Jiné příležitosti pro českou energetiku nevidí (zdroj). Takové tvrzení je demagogií ze dvou důvodů. Zaprvé je pravda, že v dodávkách zemního plynu jsme odkázáni převážně na Rusko, ovšem palivo pro jaderné elektrárny, tedy uran, dodáváme také z Ruska od firmy AO TVEL (zdroj). A zadruhé – tedy k slíbenému rétorickému obratu – je v takovém tvrzení obsažen jeden falešný předpoklad, se kterým se u této tématiky potkáváme neustále: všechnu elektřinu spotřebovanou na území Česka musíme vyrábět na území Česka. Tradičně smýšlející energetici tomu říkají "energetická nezávislost" nebo "energetická soběstačnost". Právě tato domněnka stojí za úvahu. Musíme skutečně veškerou naši elektřinu vyrábět tady? Je to ta nejvýhodnější cesta?
V Česku se dlouhodobě vyrábí více elektřiny, než kolik tu upotřebíme. Velká část proto směřuje do zahraničí (zdroj). Jsme dokonce jedním z největších vývozců elektřiny na světě (zdroj), v přepočtu na obyvatele možná úplně největším. Žádná velká vlna elektromobility tu nenastala a asi ještě dlouho nenastane, takže budeme i nadále přebytečnou elektřinu ve velkém vyvážet. Přitom nejsme zemí s přístupem k moři a nemůžeme tedy na svém území budovat příbojové ani osmotické elektrárny a ani výkonné větrné turbíny na moři. Pro geotermální elektrárny tu také nejsou ideální podmínky. Nebylo by lepší, kdybychom tedy spíše část elektřiny dováželi ze zemí, které tyto obnovitelné zdroje mohou využít? Běžným argumentem proti je ona energetická soběstačnost. Když prý jsme už závislí na dodávkách ropy a plynu, neměli bychom ještě přidávat elektřinu. Jak už jsem uvedl, ve vztahu k JE je tohle tvrzení směšné, protože jaderné palivo dodáváme také ze zahraničí. V obecné rovině je tento argument mimo proto, že bychom samozřejmě elektřiny nadále vyráběli dost na uspokojení většiny české poptávky a dodávali bychom jen menšinový podíl. Elektřinu navíc může nabídnout mnohem více zemí než ropu nebo plyn. Nelze to tedy srovnávat. Mám pocit, že tady hraje hlavní roli neochota posílat peníze do zahraničí. Všichni nám tam přece chtějí ublížit a jsou na nás zlí a nemají nás rádi. Radši si to vyrobíme sami a na drancování přírody i lidských sídel nesejde. Musí to zkrátka být. Přece za elektřinu nebudeme posílat peníze do zahraničí! V čem je to ale nevýhodné? K čemu je nám, že zisky skásne český oligarcha místo zahraničních producentů? Co si za tenhle pseudovlastenecký postoj v duchu hesla "proti všem" koupíme?
Jak je to tedy s cenou? Byly by dodávky ze zahraničí skutečně o tolik dražší? Tuhle otázku nemůžeme rozseknout, protože ceny energií se neustále vyvíjí a co bylo včera drahé, může být dnes za hubičku a naopak. Např. solární elektřina v dražbách na německé burze šla výrazně dolů a díky šikovně nastavenému výkupnímu systému někdy již cenově vytlačuje i tu uhelnou (zdroj). Musíme to nicméně porovnat s prezentovanou alternativou, tedy s rozšiřováním kapacit JE. Ty totiž jednoznačně zaplatíme my, ať už z daní – státní rozpočet rozšíření Dukovan zafinancuje ze 100 % (zdroj) – nebo na garantovaných výkupních cenách elektřiny. Aktuálně plánované rozšíření JE Dukovany má stát přibližně 160 miliard korun (zdroj). Pro srovnání: dostavba JE Temelín měla v roce 1993 stát 69 miliard, nakonec stála miliard téměř 100. Její spuštění se navíc zpozdilo o 11 let (zdroj). Pokud by to tak bylo i s rozšířením JEDU, stálo by nás více než 230 miliard. Vzhledem ke změně situace a vyšším nárokům na bezpečnost JE by to ale podle některých odhadů mohlo nakonec být i 500 miliard (zdroj). Expert na energetiku Michal Šnobr dokonce mluví o tom, že proklamovaná cena 160 miliard je záměrně podhodnocená a celé je to podvod, který nás bude stát daleko víc (zdroj). Údajně nejlevnější zdroj energie by se tak přesunul mezi ty nejdražší. A na ziscích z vývozu nespotřebované elektřiny se jako obvykle napakuje někdo jiný než státní rozpočet. Problémy s ekonomickou náročností Jaderné elektrárny Dukovany (JEDU) jsou dobře shrnuté v článku Respektu (odkaz) a srovnání s obnovitelnými zdroji přináší Hnutí DUHA (odkaz).
Můžeme se ale vůbec obejít jak bez uhlí, tak bez jádra? A co ještě navíc bez plynu? Vystačíme si s obnovitelnými zdroji? Ty byly v Česku značně zkompromitovány tím údajným "solárním tunelem". Výkupní ceny elektřiny ze solárních panelů byly totiž nastaveny nevhodně vysoko bez možnosti prudkého snížení, což mezi lety 2005 až 2013 udělalo ze soláru velmi lukrativní byznys (zdroj). Případ nevhodné politické manipulace s výkupními cenami solární elektřiny je ovšem nejlepším argumentem pro zdrženlivost v otázce jaderné energetiky. Tam nás přece může čekat úplně to samé! Zisky shrábne ČEZ – tedy hlavně jeho management – a zaplatíme to zase my, spotřebitelé. Zkusme se proto alespoň zamyslet, jak by to šlo se zelenou.
 |
| Autor je podepsán, přebírám z Pinterestu |
Už samo rozhodnutí o tom, co za obnovitelné zdroje považovat a co ne, je problémové. Jaderné elektrárny sem nepatří určitě, plynové už vůbec ne. Ale co třeba bio-plynové? Co spalovny odpadů? Dle mého soudu sem i s přimhouřením oka můžeme řadit tyto zdroje:
- Větrné elektrárny: Využití "větrníků" má i v Česku velký, leč často podceňovaný potenciál. Přitom podle studie Ústavu fyziky atmosféry Akademie věd ČR větrné elektrárny mohou do roku 2014 realisticky – tedy bez přehnaného úsilí – pokrýt až čtvrtinu naší spotřeby. Při dobré vůli a troše snahy to může být i více. Závisí to ale zejména na politické vůli a jak jsem už zmínil, ta je u nás nevalná. Přitom ve jmenované studii dokonce stojí, že energetický potenciál větru "(j)e však natolik velký, že může teoreticky pokrýt veškerou, nebo přinejmenším rozhodující část našich energetických potřeb, a to nejen v měřítku celé planety a lidstva, ale i v rámci omezeného prostoru České republiky." Proč je tedy pro naše politiky elektřina z větru tolik nepřijatelná? Jedno spekulativní vysvětlení je, že si ze stavby větrník neulijí tolik, co ze stavby JE; druhé vysvětlení stojí na veřejné podpoře. Někomu zkrátka vadí, že by měl mít za vesnicí tři, čtyři větrníky. Nemá to žádné racionální vysvětlení, ale kvůli těmto odpůrcům novot mi teď místo větrníků na poli za barákem staví plynovou elektrárnu, takže tu budu za chvíli dýchat kdovíjaký sajrajt. Taky se objevuje tvrzení, že – slovy bývalého prezidenta USA Donalda Trumpa – "zabíjí všechny ptáky" (pun NOT intended). Nahrazení elektráren na fosilní paliva a plyn větrnými (nebo JE) přitom ve skutečnosti sníží úmrtnost ptactva (zdroj). Na pochybnou výdrž větrných elektráren zase poukazovali někteří anti-environmentalisté v souvislosti s nedávným výpadkem proudu v Texasu. Skutečnost ale byla – kdo by to byl čekal – úplně jiná. Texas v únoru zasáhly nečekaně silné mrazy. Kvalitní větrné turbíny fungují i v arktických podmínkách, takže si s mrazem poradí. Výpadky naopak zaznamenaly uhelné, plynové a jaderné elektrárny. Texas v minulosti nechtěl platit za obnovitelné zdroje, a tak má svou vlastní elektrickou síť. Když ta selhala, nemohl ztrátu nahradit dodávkami z jiných regionů (zdroj). Nebo že by snad vážně někomu mohl vadit ten lehký šum, co větrníky vytváří (k údajné hlučnosti větrníků doporučuji toto video - odkaz)?
Větrné elektrárny tu krajinu vyloženě hyzdí (zdroj) - Solární (fotovoltaické) elektrárny: Využití slunečního záření se zdá být synonymem pro obnovitelné zdroje elektřiny. Často tím bohužel zanedbáváme potenciál větru, ale je fakt, že fotovoltaika je velmi důležitá. Jasně, v noci Slunce nesvítí, ale taky neběží továrny, takže je spotřeba elektřiny nízká (zdroj). V zimě zase svítí méně, pročež je potřeba netopit elektřinou nebo aspoň zateplit dům. Někomu vadí solární panely na polích. Pro půdu pod nimi je ale jedině dobré, že si odpočine od intenzivního chemií zásobeného zemědělství. Takových výhrad je plno, ale většinou je snadno vyvrátíme. Je určitě dobře, že u nás roste popularita solárních panelů na střechách. Díky tomu je domácnost méně závislá na výkyvech cen elektřiny. V poslední době se také zvažuje instalování fotovoltaiky s vodíkovými elektrolyzéry na plováky v zaplavených uhelných dolech (zdroj). Zaplavovaní bývalých těžišť není zrovna ideální formou rekultivace krajiny, ale to je na jinou debatu.
- Vodní elektrárny: Ty je potřeba rozdělit do dvou kategorií – na velké a malé. Do velkých spadá třeba většina Vltavské kaskády a z pohledu krajino-hospodářství to rozhodně není vhodná cesta. Pamětníci dodnes pláčou nad ztrátou údolí Vltavy pod Orlíkem, které je dnes zaplavené. Vodní elektrárny totiž doprovází stavba přehrad. Přehrady brání migraci ryb a vůbec ničí říční ekosystémy. V malém rozsahu ale mohou být celkem schůdné. Malé vodní elektrárny v Česku vloni vyrobily více než 229 GWh (zdroj) a jejich výkon roste. Řeky jsou u nás nicméně pomalé, a tak by se tento zdroj měl rozvíjet spíše někde jinde. Znovu dodávám – nemusíme všechnu elektřinu vyrobit na našem území. V dobrých podmínkách vodní elektrárny předčí i ty jaderné. Třeba v Pákistánu se aktuálně staví elektrárna DASU o instalovaném výkonu dvou Temelínů, která uspokojí čtvrtinu spotřeby této rozlehlé země (zdroj).
- Bioplynové elektrárny: V bioplynkách laicky řečeno kvašením hnoje vzniká bioplyn a ten je následně pálen v kogenerační jednotce, tedy v takovém spalovacím motoru s elektrickým generátorem (zdroj). Bioplynová elektrárna o výkonu 500 kW dokáže uspokojit spotřebu elektřiny až pro 1000 domácností (zdroj)! Spalováním sice vznikají některé nežádoucí plyny, ovšem kdyby hnůj zůstal na otevřeném prostoru nevyužitý, uvolňoval by do atmosféry přímo methan, a ten je silným skleníkovým plynem. Vedlejším produktem je navíc teplo, které lze dále využít k vytápění domácností. Není to asi uhlíkově neutrální volba, ale ve srovnání s alternativami vychází ještě celkem dobře. Podobně se dá využívat také skládkový plyn nebo plyn z biologicky rozložitelného komunálního odpadu (zkratka BRKO je prostě skvělá). Za obnovitelný zdroj se někdy označuje (např.: odkaz) též biomasa (peletky, dřevo,...), ale její spalování mi nepřijde zrovna přírodě šetrné nebo uhlíkově neutrální, takže ji sem neřadím.
- Geotermální elektrárny: Leckdo už má geotermální vrt k vytápění domu, využívat teplo hluboko pod povrchem k výrobě elektřiny je ale mnohem větší oříšek. Abychom mohli využívat v zemské kůře ohřátou vodu k pohánění turbín, musíme najít vhodnou lokalitu. I v ČR se takové projekty připravují (zdroj), nicméně vhodnější podmínky jsou tam, kde je vyšší míra vulkanické činnosti. Vhodným zdrojem je proto na Islandu, ale třeba také v Itálii.
- Přílivové elektrárny: Tady už jsme u možnosti, která se na českém území nenaskýtá. Proč ale neinvestovat do projektů v zahraničí? Nebo zkrátka ze zahraničí nedodávat? Využití přílivu a odlivu v energetice není žádnou novinkou. Má již více než stoletou historii. Přesto se jedná o zatím zanedbávaný zdroj elektrické energie, jehož potenciál je přitom velký (zdroj). Příkladem skotská přílivová elektrárna Scotrenewables SR2000 na Orknejích dokázala hned v prvním roce své existence vyprodukovat 3 GWh, přičemž chvílemi byla schopna uspokojit až 25 % spotřeby tohoto souostroví (zdroj, zdroj)! Obdobnou možností jsou příbojové elektrárny. Nekonečné tříštění mořských vln o stěny útesů skýtá obrovskou příležitost pro "zelenou" energetiku. Např. projekt CETO 5 v Austrálii kromě elektřiny produkuje též pitnou vodu (zdroj).
- Osmotické elektrárny: Tohle je spíš taková třešnička na dortu. V ústí řek se mísí sladká voda se slanou. Pokud do jedné nádrže napustíme sladkou vodu, do druhé slanou a obě nádrže oddělíme jen polopropustnou membránou, bude voda z méně koncentrovaného roztoku (sladká voda) pronikat do toho více koncentrovaného (slaná). Tímto průnikem vytlačí vodní válec, který bude přepadávat do turbíny (zdroj). Není to jasné? Neva, tohle není lekce z fyziky. Tímto zdrojem elektřiny plánuje disponovat ve velkém zejména Norsko. Pokusná osmotická elektrárna na jihu Norska u městečka Tofte má výkon 2 – 4 kW. Jestli počítám dobře, je to za rok plus mínus 26 MWh. Produkce jedné osmotické elektrárny může být ovšem hypoteticky i 77,5 GWh za rok (zdroj). Světový potenciál tohoto zdroje je 1600 TWh za rok, což je asi polovina výroby elektřiny v EU (zdroj).
- Přečerpávací elektrárny: Tuhle možnost v Česku dobře známe z Jeseníků. Postavit elektrárnu Dlouhé stráně v CHKO opravdu nebyl skvělý nápad, nicméně i vhodnější lokality by se tu do budoucna jistě našly. Přečerpávací elektrárny částečně řeší problém solárních elektráren. Ty samozřejmě vyrábí jen přes den. Přebytečná elektřina může být ale během dne použita k vytlačení vody z níže položené nádrže do té výše položené a v noci se voda opět pustí zpátky, pochopitelně přes turbínu. Dlouhé stráně takto v roce 2018 vyrobily dokonce 80 893 MWh (zdroj). Záhodno je znovu připomenout že noční spotřeba je oproti denní výrazně nižší.
- Elektrárny na odpadní teplo: V minulém příspěvku jsem se zmínil o využití odpadního tepla z vodovodů a kanalizací k vytápění (odkaz). Odpadní teplo je všude kolem nás. Je škoda, že nevyužíváme více toho z průmyslových závodů. Jeho odvedením do kondenzátoru za využití olejů s nižší teplotou varu je pak možno vyrábět elektřinu. Jak je vidět z tabulky výše, dnes se tak u nás vyrobí asi 61 MWh. A není to málo, Antone Pavloviči?
- Ještě nějaké?: Občas médii proběhne zpráva o energetickém využití jaderné fúze. Ta narozdíl od klasických jaderných elektráren založených na jaderném štěpení neprodukuje taková kvanta vysoce radioaktivního jaderného odpadu, i když úplně bez odpadu to také nebude. Na jihu Francie dokonce již vzniká Mezinárodní termonukleární experimentální reaktor (ITER). Je to určitě zajímavá možnost, ale určitě nejde o žádný kouzelný proutek, který by veškeré problémy energetiky vyřešil (zdroj). To platí o každém zdroji. Chceme-li, aby život na naší planetě byl dlouhodobě možný, musíme dostupné zdroje využívat efektivněji a neplýtvat jimi, jako doposud. V energetice jsou k tomu cestou třeba inteligentní sítě. Když velké uhelné elektrárny nahradíme drobnými a roztroušenými elektrárnami běžícími na obnovitelné zdroje, bude větší výzvou zajistit stabilní přenos elektřiny. Zapojením moderních informačních technologií můžeme zajistit stabilitu sítě, do které chvíli dodávají proud jedny zdroje, chvíli zase druhé v závislosti na tom, jak svítí slunce a fouká vítr. Samozřejmě jsou ale takové sítě ohrožené hackery (zdroj). Skvělou příležitostí k lepšímu využití vyrobené elektřiny je komunitní energetika, která by se snad brzy měla dostat i do české legislativy. O co jde: tak jako si každý může vyrábět elektřinu pro spotřebu své domácnosti třeba solárními panely na střeše, může se nějaká komunita jako třeba obec, složit na zdroje elektřiny, které uspokojí její spotřebu. Třeba si na kopci za vesnicí postaví větrník. Není to považováno za klasické podnikání s elektřinou, pročež bude možná podporováno z veřejných financí (zdroj).
 |
| Co do produkce skleníkových plynů vychází JE velmi dobře, pročež se různým environmentálním organizacím těžko vysvětluje jejich odmítání (zdroj grafiky) |
I z mého shrnutí je patrná roztříštěnost obnovitelných zdrojů. Argumentem proti jejich využívání proto často bývá, že potřebujeme jeden velký silový zdroj. Tím prý se uchráníme před blackouty. Historie toto tvrzení nepodporuje. Tak třeba známý velký blackout v USA z roku 2003 nebyl způsoben přílišným množstvím malých zdrojů elektřiny, ale softwarovou chybou energetické firmy First Energy sídlící v Ohiu (Ekonom 2020/33, 50). Američanům by se tehdy setsakra vyplatilo mít menší zdroje elektřiny v blízkosti svých sídel. Když máte solární panely na střeše a větrné turbíny pár kilometrů za obcí, budete proti výpadkům dobře pojištění. Z obhájců "silových" zdrojů tak spíše mluví neochota řešit souběh mnoha menších zdrojů. Chápu, může to působit děsivě. Nicméně v tobě klimatické krize je potřeba být ambiciózní a vynalézaví. Snažím se tu jen říci, že ono to jde, takže je to otázka vůle a ne nedostatků možností.
Přechod na obnovitelné zdroje taky rozhodně nebude zadarmo. Kde na to vezmeme? Někdo by se mohl domnívat, že se kvůli zelené energetice určitě musí zvýšit daně nebo dluhy veřejných rozpočtů. Nejostřejší negativní kritice je podrobena tzv. uhlíková daň (např. odkaz), která nám má v přechodu na zelenou ekonomiku pomoci. Přitom by ale stačilo přestat dotovat fosilní paliva. Jo, využívání nafty v dopravě a uhlí v energetice je masivně dotováno z veřejných rozpočtů, tedy i z našich daní! Jde na ně zatím víc peněz než na obnovitelné zdroje elektřiny, a to více než trojnásobně. Celosvětově dotujeme fosilní paliva více než osmi a půl BILIONY korun ročně (zdroj). A to nemluvě o penězích, které musí jít kvůli následkům znečištěného ovzduší do zdravotnictví. Přesun jen 10 - 30 % těchto financí do podpory obnovitelných zdrojů by mohl stačit (zdroj). Je to ovšem mezinárodní otázka. I to je jeden z důvodů, proč by se podle mě neměla energetika řešit na státní úrovni. Pro nás by se nabízela úroveň Evropské unie. Společně by se nám podařilo vyrábět i využívat elektřinu efektivněji a nebýt tak tolik závislí na zastaralých způsobech jejího dobývání. U nás zelená transformace energetiky vyloženě selhává. V minulém roce jsme třeba nezprovoznili ani jednu větrnou elektrárnu (zdroj). Ani jedinou! A to na zelenou transformaci dostaneme miliardy korun od EU! Jen se tím potvrzuje, že mezi našimi politiky a uhlobarony je pevné pouto. Jedni druhým financují politickou kampaň druzí prvním zajišťují trvalé zisky ze stávajícího způsobu podnikání. Ruka ruku myje.
Problematika energetiky je značně komplikovaná a musel jsem tak ve svém příspěvku značně zjednodušovat a vynechat mnoho detailů. Je to těžké téma a rešerše mi zabrala spoustu času. Bez občasných expresivních výrazů by to zas byla ještě větší nuda. Chápu také, že jít pokrokovou cestou masivního investování do obnovitelných zdrojů a opuštění uhlí i jádra je v Česku jako jít hlavou proti zdi. Je také pravdou, že vybudování dostatečného množství "zelených" elektráren by se určitě setkalo se spoustou nepředvídaných potíží. Máme-li se nicméně pouštět do další megastavby v podobě nových bloků JE, měla by se naše vláda zaprvé zároveň intenzivně snažit o masivní navýšení množství elektráren na obnovitelné zdroje a zadruhé přijít s příslibem, že už je to opravdu naposledy, co další jaderné zdroje elektřiny budujeme.
