Zelená - jeď! Šedá - stůj! aneb Jak růst v "době zelené"

Před nějakou dobou jsem publikoval svůj první blogový příspěvek. Psal jsem o tom, jak je logika moderní doby založená na hospodářském růstu v protikladu vůči logice doby rizikové, podle které máme bezbřehou produkci spíše omezovat a čelit rizikům, která růst vytváří (odkaz). Politické elity mají ale podporu veřejnosti právě tehdy, kdy naše hospodářství roste. Krize je naopak stojí křesla v Parlamentu i jinde. Skutečně účinné řešení problémů životního prostředí ovšem obnáší zásadní kroky, jako např. konec uhelných elektráren nebo zákaz využívání umělých hnojiv v zemědělství, a takové kroky hospodářství poškodí, protože budeme muset elektřinu a zemědělské plodiny získávat dražším způsobem. Proto se jim do takovýchto zásahů nechce. A to nemluvě o přístupu velkých zemědělských a průmyslových podniků! Tahle úvaha vychází z knížky Ulricha Becka "Riziková společnost", která je již třicet let stará, ale přesto stále aktuální. Svůj text jsem zakončil prohlášením, že protichůdnost obou logik - moderní a rizikové - je možná překonatelná, a že se k tomu tématu později vrátím. No, tak tady to je.

zdroj

Každého asi hned napadne, že pokud chceme firmy donutit k "zelenému" jednání, musí z toho mít profit. Politikům zase musíme nabídnout řešení, která hospodářský růst stimulují, nezaškrcují. Firmám jde o generování zisků, politici jsou závislí na souhlasu veřejnosti. Měli bychom tedy přijít s novými a "čistými" technologiemi, které nahradí ty staré, "špinavé", ale přitom se na nich bude dát srovnatelně vydělat. Tuhle možnost si uvědomoval i Beck. Uvedl příklad znečištění vody, se kterým se místo zastavení vypouštění škodlivin do vody bojovalo nasazením lepších vodních filtrů. Produkce místo redukce. Jenomže i výroba a použití filtrů za sebou táhnou nezanedbatelnou ekologickou stopu. Tržní reakce na rizika způsobená modernitou je teda spíš kosmetická - problém neřeší, pouze drobně zmírňuje jeho dopady (str. 73 - 75). Pokusím se v tomto příspěvku hledat systémová řešení, která by mohla aspoň zčásti vyřešit problém likvidace životního prostředí honbou za hospodářským růstem, aniž bychom se museli stěhovat zpátky do korun stromů. Na jedné straně je za tímto účelem možné nabízet omezení nákladů na výrobu, na druhé musí vznikat nové příležitosti pro vytváření zisků. A obojí samozřejmě chceme jen s minimální environmentální zátěží. Zadání jasné? Dobře. Tak teď už jen vymyslet, co s tím.

Nejprve to omezení nákladů. Kdo se o problémy životního prostředí nezajímá, obvykle na ně narazí jen v televizních pořadech, a ty snadno sklouznou k jedinému řešení, které jejich producenty napadne - k laické recyklaci. Třeba se pak naučíme, jak si podomácku udělat obrázek z obalů od čajových sáčků, vázičku z lahve od vína nebo stínítko na lampu ze starých PET lahví. A hurá! Zachránili jsme svět! No tak takhle opravdu ne. Než si podomácku vyrábět legrácky, které nepotřebujeme, to to radši vyhoďme. Do tříděného odpadu pochopitelně. Skutečná recyklace je ovšem součástí potřebné změny. Je ale až jejím posledním stupněm. Celé to shrnuje pravidlo tří R: reduce, reuse, recycle. Teda počkat, už je to šest R! Refuse, reduce, repair, reuse, repurpose, rot, recycle. No ale teď je jich tam sedm. To je jedno. Prostě jde o to, že plno materiálu nakupujeme zbytečně a spoustu věcí nevyužijeme tak, jak by to šlo. Nadto vyhazujeme i věci, pro které by našel užití někdo jiný. Říká se, že takhle jednáme z lenosti, ale hlavně je to tím, že je všechno až moc levné. Koupit rajčata v papírové vaničce, která je ještě obalená igelitem, je skoro stejně levné jako naskládat si je do mikroteňáku. Když je v ponožce díra, místo zašití ji hned vyhodíme, vždyť nové skoro nic nestojí. Starý svetr jde zase hned do směsi, protože svoz odpadů nás stojí pouhých pár korun měsíčně a kdo má čas hledat oděvní kontejner? Vyhodíme i roztrhané tričko, neb hadry z něj nejsou tak pěkné jako ty koupené. Takových příkladů bych s fleku mohl nasázet tisíc a všechny by zněly směšně. Tak to u podobných každodenních titěrností bývá, ale právě tyhle věci je potřeba změnit, což je myšlenka stojící za tím největším z R - Rething.

Převzato z LetterZine Issue #25 (zdroj)

No dobrý. A jsme zase u toho, co má dělat každý z nás - u osobní morálky. Jak ale tohle zamyšlení ala zero waste souvisí s motivací firem? Tím, že jim poskytujeme materiál, ze kterého pak snadno něco vyrobí, a tím si sníží výrobní náklady. Celá cesta od zrníčka bavlníku ke svetru se může výrazně zkrátit a tím i zlevnit, pokud svetřík vyrobíme z již hotové textilie. Tuhle úvahu dnes několik organizací rozvíjí a propaguje pod názvem cirkulární ekonomika. O co jde? Současný výrobní proces funguje tak, že ze surových materiálů (dřevo, bavlna, kůže, ropa,...) vyrobíme spotřební zboží, to použijeme a následně vyhodíme. Vzniknuvší odpad končí v lepším případě ve spalovně, která aspoň obvykle funguje jako teplárna či elektrárna (viz Malešice - odkaz), v horším případě na skládce, kde jen znečišťuje půdu a vodu a z velké části se ani v nejbližších tisíciletích nerozloží. Fungování takového procesu můžeme označit za lineární ekonomiku. Ta dobře fungovala v době, kdy bylo dost surovinových zdrojů (ropa, dřevo, sladká voda,...) a málo konzumentů - lidí. Před sto lety, tedy v roce 1920 bylo na světě méně než 2 miliardy lidí. Dnes je nás tu skoro čtyřikrát tolik (zdroj). Dostupné zdroje navíc využíváme mnohem intenzivněji, protože k tomu máme mnohem lepší technologie a jsme materiálně bohatší. Možnosti skládkování a spalování odpadů bez zásadních environmentálních dopadů jsou proto již vyčerpané a oba tyto postupy znatelně škodí.

Situaci trochu zlepšuje již zmíněná recyklace. Tou se z použitých prostředků - odpadů - stává surovina k další produkci. Jde ale o vskutku drobné zlepšení. Materiál nejde recyklovat doaleluja a ne vše se dá vyrábět z "odpadu". A k tomu nám to ještě moc nejde. Fakt ne! Tak třeba plastů se v Česku sice údajně vytřídí bezmála 80 % (zdroj), jenomže třídění neznamená recyklace. Jen asi polovina vytříděných plastů je skutečně poslána k recyklaci, což dělá zhruba třetinu plastového odpadu u nás (zdroj). Z celkového odpadu se znovu využije jen asi desetina a pouhých 8 % druhotných surovin se vrátí do oběhu (Ekonom 2020/29, str. 15). Upřímně si myslím, že se skutečně zrecykluje ještě menší podíl. Statistiky totiž mluví o "recyklaci obalů". Z plastu se ale vyrábí mnohem víc věcí, než jen PET lahve, vaničky na maso, igelitové sáčky apod. Kromě toho se za zrecyklovaný označuje i ten odpad, který vyvezeme do zahraničí "na recyklaci". Dlouho jsme ho takto vyváželi do Číny, která ho nyní postupně přestává přijímat (zdroj). Třebaže recyklace plastu může být profitabilní, část ho v zahraničí čeká jiný osud - skládky, spalovny nebo v nejhorším případě hladina oceánu. Stává se i to, že loď s odpadem se náhle ocitne v ohrožení a pro záchranu životů námořníků bylo "nezbytné" vyklopit náklad, tedy odpadky (zdroj). Jak příhodné. Zkrátka recyklace selhává.

Z těchto důvodů vznikají iniciativy podporující nelineární postup produkce. V takovém přístupu je i recyklace takřka sprostým slovem. Za prvé je nutné produkovat výrobky, které se dají znovu využít, opravit a vůbec vydrží dlouho. V lineární ekonomice jsou firmy motivovány vyrábět šmejdy, které vydrží akorát po dobu záruční lhůty. Potřebují totiž, aby si lidé co nejrychleji museli koupit výrobek nový. U takových výrobků později jen stěží oddělíme jednotlivé výrobní materiály, a tak je lze hůře recyklovat. Z toho plyne další předpoklad - musí jít snadno rozebrat "na prvočinitele". V neposlední řadě je důležité prostorově zkrátit výrobní proces. Co to znamená? Místo aby se k výrobě používal materiál z pěti různých koutů světa, výrobek se skládal v šestém a sedmém a nakonec se prodával ještě někde úplně jinde, měli bychom se vynasnažit vyrábět vše v relativní blízkosti místa užití. Bude to těžší vymyslet a bez vykořisťovaných dětí v jižní Asii se prodraží náklady za práci, zato se zjednoduší logistika, nebudeme muset řešit vysoké náklady na dopravu a nebudeme se spoléhat na "dobrou vůli" problémových politických režimů v zemích, ze kterých dnes dovážíme. Proč to už takhle nefunguje? To je podobné, jako ptát se, proč vše přepravujeme kamiony, když máme hustou železniční síť? Je to organizačně složitější a finančně se to zas tak moc nevyplatí. Aby se to změnilo, potřebovali bychom zásadní celospolečenskou reformu našeho pojetí vlastnictví. To je skutečně základní předpoklad cirkulární ekonomiky. Místo nakupování věcí bychom si je mohli jen pronajímat. Že to je blbost? No, podobně to přece děláme s lahvemi od piva. Jak by asi vzrostly náklady na stáčení milovaného chmelového nápoje, kdyby se každá lahev musela znovu vyrobit? A teď si představme, že to bude stejně fungovat třeba s mobily. Koupím si nový, za dva roky už ho mám plné zuby, ale místo odpadkového koše ho donesu tomu, od koho jsem ho koupil. Ten ho může buď opravit a prodat méně náročnému zákazníkovi nebo ho rozebrat a součástky použít na nový model. Co může více motivovat k výrobě lépe rozebratelných zařízení s dlouhou životností?

Lineární, recyklační a cirkulární ekonomika, převzato z The Conversation (zdroj)

V některých ohledech už nám to funguje. Místo cédéček nebo dokonce kazet stačí zapnout Spotify či SoundCloud. Tohle už je ale spíš blíže sdílené ekonomice. Ta místo na pronájmu stojí, jak název napovídá, na sdílení. Nemá smysl vlastnit flexu, když ji použiju jednou do roka. Stačí poprosit souseda o půjčení. Na tom principu nám funguje třeba spolujízda (např. BlaBlaCar nebo Autostop). Potíží je, že hospodářský potenciál se tím spíš snižuje než zvyšuje. Ekonomický růst teda touto cestou jen těžko posílíme. Stává se také, že se z původně nadějného prvku sdílené ekonomiky stane součást klasické lineární. Tak třeba aplikace CouchSurfing spojuje lidi za účelem přespání zdarma mimo své bydliště s možností seznámit se s novými lidmi. Podobně měl původně fungovat Airbnb, teda až na požadavek finanční odměny, ale místo volného gauče ho lidé začali využívat ke krátkodobému pronájmu celého bytu vytvářeje tak nekalou konkurenci hotelům a devastuje realitní trh i sousedskou pospolitost zejména v centrech měst. Zkrátka myšlenka dobrá, ale sama o sobě nestačí. 

Tak teda recyklace? Sdílená ekonomika? Nebo ekonomika cirkulární? Co z toho pomůže firmám nejlépe ušetřit na výrobních nákladech? Nic nejspíš není samospasné, nicméně myšlenka redukování odpadů a lepšího nakládání s nimi je nabíledni. Stačí se třeba podívat na to, jak se plýtvá jídlem. V Česku každý fast food a každá jídelna denně vyhodí přibližně 45 kg jídla, celkem to dělá 27,000 tun ročně (zdroj). I v tomto případě se ale najdou lidé, kteří se snaží problém vyřešit po svém. U nás jde třeba o iniciativu Zachraň jídlo, která dává stravovacím zařízením možnost udat nesnězené jídlo za nižší cenu. A co se řešení přílišného množství odpadů týče, zmíním projekt digitálního odpadového tržiště Cyrkl, kde lidé mohou nabízet svůj odpad anebo ho naopak poptávat ke koupi (zdroj). Skvělý text shrnující obecné informace o zacházení s odpadem spolu s těmi lokálními týkajícími se jen Prahy najdete na stránkách MČ Prahy 7 a rozhodně stojí za přečtení (odkaz)!

No paráda. Osm odstavců textu a závěrečné prohlášení v nedohlednu. Tak jen stručně k příležitostem pro vytváření zisku. Požadavky na čistší ovzduší, snížení produkce CO2 apod. vedou sice k útlumu hospodářských odvětví, jako je třeba těžba a spalování uhlí, zároveň ale vytváří nutnost produkovat někde jinde. Elektřinu potřebujeme i nadále a když ji nebudeme získávat z uhlí, musíme budovat jiné zdroje. A ty větrníky a solární panely musí někdo vyrábět, prodávat, dovážet a obhospodařovat. Poptávka po nich stále roste, takže je ještě dost možností chytit se na trhu třeba i s firmou z České republiky. O prvky zelené energetiky z Česka patrně stojí třeba Tchaj-wan (zdroj). Potenciálem zelených zdrojů elektřiny se budu zabývat v příštím příspěvku, tak to teď nechám být, i když právě energetika je stěžejní (zdroj). Ekonomický potenciál budou mít i různé aplikace. Vyplatilo by se např. využití satelitních dat pro bio-zemědělce, kteří by s jejich pomocí lépe plánovali hnojení a zalévání, jako je My Data Plant (odkaz). Bio-zemědělství vůbec skýtá mnohé byznysové příležitosti. Za zájem podle mě stojí využití aquaponie (odkaz). S tím souvisí příležitosti vytvářené nutností zavádět nové "zelené" výrobní technologie. Tak třeba technologií přeměny fritovacího oleje na bio-plast vznikl produkt nazývaný Hydal, který nahrazuje běžné plasty a má užití též v kosmetice. Dalším příkladem jsou technologie využití stavebního odpadu k výrobě nových stavebnin, například tzv. Rebetongu. Nebo třeba využití kalu z čistírny odpadních vod k výrobě pohonné hmoty pro autobusy (zdroj). K vytápění se dá zase odčerpávat přebytečné teplo z vodovodů a kanalizací. Zkrátka příležitostí k vytváření zisků je spousta a stále přibývají. Stačí se jen na ně přeorientovat. No a právě probíhající hospodářská krize způsobená především pandemií COVID-19 je ideální příležitostí pro přechod na zelenou ekonomiku. Od uhelné, plynové, naftové, pesticidové a herbicidové lobby v čele s naším aktuálním premiérem zaznívá, že máme zelené investice odložit a radši hospodářský růst obnovit co největším využitím stávajících zdrojů, tedy "shodou okolností" těch, které nabízí. To by ovšem znamenalo hned po korona-krizi čelit následkům té environmentální, které budou daleko, daleko silnější (zdroj).

Přechod "na zelenou" má ovšem pochopitelně také své stinné stránky. Vrátím-li se k lepšímu zacházení s odpady, je tu problém, že ono Rething se v praxi týká jen lidí, kteří si to mohou dovolit. Šetrné produkty nejsou zrovna nejlevnější ani snadno k dostání, teda aspoň v Česku. Musíte zkrátka nějakou dobu hledat, než najdete ten správný bio-obchod, obchod bez obalů, farmářský trh, který je skutečně farmářský, bleší trh apod. Také asi sotva najdete vše potřebné po celý týden na jednom místě, jak je tomu u obchodních center. No a v neposlední řadě budete muset dojíždět. V případě mimoměstských hodně daleko. Častým argumentem nutnosti omezovat produkci uhlíku i za cenu ztráty pracovních míst je, že klimatická změna nejvíce dopadá právě na ty chudší. Zamlčovanou potíž ale skrývá skutečnost, že na chudé (a tím myslím také nižší střední třídy) takto negativně dopadne i "zelená" politika. Řečeno příkladem: chemička u průmyslového města znečišťuje ovzduší a krátí místním život, ale její zavření je zase připraví o práci a uvrhne je z průměru do chudoby či z chudoby do ještě větší chudoby. Skutečným takovým příkladem je koksárna v Ostravě (zdroj). A také je tu samozřejmě již zmíněný problém toho, že velké firmy tvořící v současnosti většinu znečištění se budou ochotny přeorientovat na zelené produkty jen tehdy, bude-li to nejen výnosné, ale také výhodnější než stávající postup. To se i přes veškerou úsporu a přes všechny možnosti vytváření zisků stále týká jen části takových změn.

Co teda s tím? Zkusím to vecpat do tří bodů. Zaprvé, hladký přechod na zelenou předpokládá funkční a štědrý systém sociálního zajištění. Bez něj je zelená ekonomika jen písničkou těch bohatších. Je potřeba postarat se o ty, kteří se v nových byznysových odvětvích chytnou jen s obtížemi a též zadotovat zelené výrobky, aby si je mohl dovolit i člověk s nízkým příjmem. Zadruhé bychom měli zavrhnout myšlenku, že hospodářský růst je vždy pozitivní. Už od finanční krize po roce 2007 se mluví o přeorientování hodnocení úspěchu států od hospodářského růstu k něčemu jinému. Dřív jsem četl o "indexu štěstí", v nedávné době se celkem ujal výraz "ekonomika koblihy" (zdroj). V tomto přirovnání je to nejdůležitější v životě, tedy zdravé jídlo, čistá voda, dostupné bydlení atd. středem pomyslné koblihy. Pokud tohoto základu lidé nedosahují, je pro ně ve středu koblihy díra, kterou propadávají (takže je to donut). Přiznávám, trochu jsem si to upravil, není to perfektní metafora. Hospodářský růst zkrátka není ideálním měřítkem blahobytu, nicméně je třeba odmítat logiku, která hospodářský úspěch a čistotu životního prostředí staví do protikladu. Zelený růst je možný i podle OECD (zdroj). A konečně zatřetí, neobejde se to bez politického tlaku. Zvyk je železná košile a pokud chceme změnu, musíme to dát najevo. Třídit vše včetně víček od jogurtů je fajn, ale opatření "shora" mají rychlejší a výrazně silnější efekt. Stačí jen pomyslet, jak přínosné by bylo zanést do všech veřejných zakázek na stavby jako jsou třeba dálnice požadavek využívání recyklovaného materiálu a recyklování stavebního odpadu! V mnoha zemích Evropy si už lidé uvědomily, že politický boj má smysl a strany zelených zaznamenaly obrovský nárůst popularity (zdroj, zdroj). U nás se ve volebních preferencích Strana zelených pohybuje pod 2 % a zelený program jiných politických stran nestojí ani za zmínku, takže nám tu politici neodklepnou ani zálohy na PET lahve (odkaz). Spíš než zdůrazňovat potřebu třídění odpadů bychom se tedy měli politicky aktivizovat.

"Homer efekt" by podle mě byl lepší název.