Průzkumy rozumu navzdory

Volební průzkumy jsou jedním z mála statistických výstupu, který si získává poměrně silnou pozornost. Napadá mě přirovnání k tabulce fotbalové nebo hokejové ligy. Člověk hledá svůj oblíbený tým, počítá body a vyhlíží další zápas. Možná za popularitou průzkumů volebních preferencí stojí spíše sportovní nadšení než opravdový zájem o politiku a ideová východiska jednotlivých stran. Možná je má domněnka správná, možná ne, nicméně volební preference sleduje kdekdo, ať už statistikám rozumí více či méně. A já mezi tyto lidi patřím. A jako nadšeného fanouška mě štve, když se v médiích řídí jen jedním průzkumem. Dívám se třeba na Otázky Václava Moravce nebo DVTV, kde zpovídají předsedu menší stany ohledně jejich šancí dostat se do Sněmovny, když v průzkumech nemají ani pět procent. A já si říkám: "vždyť v posledním jich měli skoro sedm!" Média u nás bohužel nepřebírají v zahraničí zcela běžný postup průměrování dostupných průzkumů z poslední doby. Třeba na serveru Real Clear Politics se před volbami dočteme, jaký je průměrný zisk jednotlivých kandidátů celonárodně i v jednotlivých státech, kdo má jak velký náskok, kolik volitelů by kdo podle posledních průzkumů dostal, zda se průzkumu zúčastnili registrovaní nebo jen pravděpodobní voliči, kolik jich bylo apod. Výsledný přehled je tak daleko bohatší a zároveň lépe vypovídající než cokoliv, co nám nabízí česká média. 

Ukázka přehledu z Real Clear Politics: stát Pennsylvanie, Biden vs. Trump 2020 (zdroj)

Dělat si obrázek jen podle průzkumu jedné agentury není dobrý nápad, protože každá má jiné postupy dotazování potenciálních voličů a kvůli tomu jsou výsledky každé agentury nějakým způsobem zavádějící. A protože se u nás i přesto stále diskutují jen jednotlivé průzkumy, rozhodl jsem se, že si aspoň pro sebe takové srovnání čili polls of polls udělám. Kdo nechce číst dále, nechť scrolluje trochu níže, kde je tabulka aktuálních výsledků. Určitě bych měl ovšem vysvětlit, jak jsem k ní dospěl. Začnu charakterizací průzkumů agentur, které jsem do svého souhrnu zařadil. Ještě předtím ale k ujasnění několika pojmů. Zaprvé stranické preference ukazují aktuální podporu politických stran a kandidátů, ovšem bez odečtení těch, kteří žádnou preferenci nemají. Neodečteme-li nevoliče a nerozhodnuté, bude to působit, že mají strany o něco méně. Někteří horlivý, avšak ne příliš přemýšliví novináři v minulosti tuto skutečnost nechápali. Před volbami 2006 tak třeba mylně tvrdili, že jsou lidovci pod hranicí zvolitelnosti (zdroj). K prezentování je proto vhodnější volební model. Ten ukazuje, jak by dopadly volby, kdyby se konaly v době dotazování respondentů. Nejsou v nich tedy nevoliči ani zcela nerozhodnutí. Zejména kvůli nerozhodnutým se volební modely od reálných výsledků voleb o něco liší. Volební model může zohlednit i nerozhodnost dotazovaného, který preferuje více než jednu stranu. Zadruhé prosím o pochopení rozdílu mezi procenty a procentními body. Má-li strana A v modelu 20 % a strana B 18 %, nevede strana A o dvě procenta, ale o dva procentní body! Lze také říct, že vede o 11 %, ale komu by se to chtělo počítat? Zaměňování procentních bodů za procentní rozdíl je běžné jak u politiků, tak u novinářů (např. odkaz). Vyhněme se prosím této chybě. Anglické zdroje již používají jen zkráceně body, tedy points. To je možná nejlepší přístup.

• CVVM: Centrum pro výzkum veřejného mínění spadá pod Sociologický ústav Akademie věd ČR. Můžeme tak říci, že je to v mém výčtu jediný veřejný zdroj průzkumů. Ostatní jsou soukromé nebo neziskové agentury. CVVM dotazuje kolem 900 potenciálních voličů. Obvyklý počet je u průzkumů spíše nad 1000, samo o sobě to ale není problémem. Důležité je, jak výsledky naplňují populační kvóty, či jak se na ně převáží. Mají-li třeba mezi zúčastněnými menší procento lidí z Ústeckého kraje, než je tam reálné procento voličů, zvýznamní ve výsledcích tuto skupinu, tedy pokud váží výsledky podle krajů. Primární je ale snaha "vpustit" do modelu jen ty, kteří populačním kvótám odpovídají, aby se nemuselo ex post vážit. CVVM také zohledňuje pravděpodobnost, že se dotázaný voleb zúčastní (zdroj). Volební průzkumy realizuje osobním dotazováním respondentů, což je v současnosti problém, protože chodit od domu k domu a vybavovat se tam s lidmi je COVIDův vlhký sen. Asi proto CVVM už od září žádný volební model nepublikoval, třebaže tak dříve činil s měsíční periodou. S touto metodou sběru dat se také váže možné vychýlení výsledků. Přinejmenším dříve platilo, že v pracovních hodinách doma osobně zastihnete spíše levicové voliče ČSSD a KSČM. Třebaže byly výsledky pečlivě zvoleny tak, aby odpovídaly české populaci, dařilo se podle nich těmto stranám lépe než u modelů jiných agentur. S tím, jak voliči ČSSD i KSČM přesedlali, se tento bias rozprostřel mezi více stran a není už tolik patrný. Bylo tu ale ještě jedno výrazné zkreslení. Před volbami z roku 2006 únorový průzkum CVVM předpověděl Straně zelených osmiprocentní zisk (zdroj). Ještě měsíc předtím měla přitom jen 3 % (zdroj). Strana zelených se následně do Sněmovny skutečně dostala, a to se ziskem 6,29 % (zdroj). Je tak pravděpodobné, že právě únorový průzkum CVVM jim tento u Strany zelených zatím ojedinělý úspěch zařídil, protože průzkumové prolomení hranice 5 % může mít pro stranu pozitivní psychologický efekt (zdroj).
• Median: Median má v modelování volebních preferencí dlouholeté zkušenosti a v jejich výsledcích neshledávám žádné patrné vychýlení. Pro srovnávání je nevýhodou, že volební modely nevydává pravidelně. Někdy je to každý měsíc, jindy si člověk musí pár měsíců počkat. Je to celkem pochopitelné. S blížícími se volbami poptávka po průzkumech roste. Median osobně táže přes 1000 respondentů a odpovědi zadává do počítače/tabletu (metoda CAPI), takže jsou ihned dostupné k analýze bez nutnosti přepisu. Nezastižené respondenty dotazuje online (CAWI) (zdroj). To se hodí právě v současné COVIDové krizi. Výběr respondentů by měl odpovídat české populaci, a to podle kritérií kraje, věku, pohlaví, vzdělání a velikosti obce. Je také dobré dodat, že při doptávání se na další zvažované strany Median používá uzavřenou otázku, tedy poskytne výčet všech stran. Třeba CVVM i při otázce na další strany ponechává otázku otevřenou – bez výčtu stran.
• STEM: Volební modely od STEMu vychází obvykle jednou za dva měsíce, poslední je ale ze září 2020. Je to nejspíše dáno tím, že respondenty dotazuje osobně. To je při tisících nově nakažených denně krajně nezodpovědné, a tak si na další průzkum od STEMu asi ještě chvíli počkáme. Průzkumů se účastní přes 1000 lidí (zdroj). STEM obvykle poukazuje na to, že je neziskovou organizací, a je tedy nezávislý na jakékoliv politické síle.
• IPSOS: V poslední době se do průzkumového šílenství zapojila i agentura IPSOS. Výzkumy zpracovává na zakázku koalice SPOLU. A světě div se, ta z nich vychází lépe než u jiných agentur! Má v nich obvykle o dva body více, než v jiných průzkumech, což se dá vždy hodit na statistickou chybu. IPSOS využívá svého online panelu, ze kterého vybere účastníky podle pohlaví, věku, vzdělání, kraje a velikosti sídla. Je jich přes 1000 (zdroj).
• KANTAR CZ: Průzkumy od Kantaru se těší velké společenské odezvě, protože je zveřejňuje Česká televize, se kterou má Kantar smlouvu. Stále více se tomu divím. Kantar totiž oproti jiným agenturám extrémně nadhodnocuje výsledky Pirátů a STAN, což působí velmi neseriózně. Jak jsem uváděl, každá agentura provádí průzkumy trochu jinak a je jasné, že také jinak vyjdou, nicméně tady už jsme za hranicí statistické chyby. Koalici zmíněných stran za únor 2021 přidala oproti jiným agenturám 9 bodů! Zvažuji proto, že Kantar se svého souhrnu vyřadím. Nemyslím si ale, že je toto vychýlení záměrné. Pochybení bude na straně výzkumné metody. Je možné, že za ním stojí způsob dotazování. Tazatelé respondentům volají a jejich odpovědi přepisují do počítače (CATI). Můžeme spekulovat o tom, kdo má častěji telefon u sebe a že se tak do výběru dostane např. méně seniorů z domovů důchodců oproti těm čilejším a technologicky zdatnějším. Jak jsem naznačil u CVVM, záleží také na tom, v jakou denní dobu je průzkum prováděn. Zaměstnaní lidé během pracovní doby zvonící telefon spíše zvednou než důchodci či nezaměstnaní. Vždyť může jít o klienta! Pravda, i tím se Kantar zabýval a měnil dny i hodiny telefonování. Kantar také počítá s vysokou volební účastí, kterou voliči Pirátů rádi deklarují. Když ale přijde na to odpojit se od počítače a fyzicky dorazit do volební místnosti, tak je to jiná. Takto bych mohl spekulovat dlouho. Po pravdě nevím, čím to je, ale to vychýlení je opravdu značné. Možná také není správně nastavená reprezentativnost vzorku dotazovaných, kteří jsou vybíráni podle pohlaví, věku, kraje, vzdělání a místa bydliště (zdroj). I TNS Aisa, "předchůdce" (zdroj) Kantaru se často těžce seknul, když třeba měsíc před volbami 2013 "trošku" netrefil reálné preference ANO 2011 (jako mnozí) i SPOZ.
• SANEP: Tahle agentura nemá právě nejlepší pověst, alespoň co se volebních modelů týče. Její závěry obvykle prezentují zejména dezinformační Parlamentní listy a v minulosti bylo patrné nadhodnocení SPD i Trikolóry. Bylo to asi dáno tím, že SANEP čerpá z vlastního panelu respondentů, do kterého se může online přihlásit kdokoliv. Je tedy možné, že tato agentura přitáhne převážně určitý typ voličů. Podle SANEPu je ze zúčastněných proveden kvótní výběr odpovídající rozložení populace ČR (zdroj). Chybí ale informace o tom, podle jakých kategorií jsou kvóty sestaveny. Do výčtu preferencí se tak nakonec dostanou necelé 2000 voličů. Navzdory pochybnostem do svého výčtu řadím i závěry této agentury zejména z jednoho důvodu. Zavedené "seriózní" agentury v nějaké míře odpuzují radikální protestní voliče. Ti s nimi zkrátka odmítají spolupracovat, ať už ze vzdoru či kvůli studu. Zato SANEPu, MÉDEA RESEARCH nebo PHOENIX RESEARCH se svěří moc rádi. Protože poslední dvě zmíněné agentury – také prezentované zejména v Parlamentních listech – už jsou v podpoře SPD a Trikolóry příliš okaté, zařazuji jen SANEP, který tak trochu reprezentuje všechny tři a pomáhá snížit možné opomenutí radikálnějších stran. Neochota odpovídat zavedeným agenturám možná u nás není až tak silná, ale nějaké podhodnocení SPD z minulých let tu patrné je a třeba v listopadu a prosinci 2019 předpovědi podpory Trikolóry lítaly mezi 0,5 % a 7 %, což je dost.

Podle průzkumu ne (meme dle seriálu Little Britain)

Manipulovat výsledkem průzkumu je pochopitelně možné v rámci výzkumné metody, ale upřímně si nemyslím, že by k tomu u výše jmenovaných docházelo. Jsou ale i jiné způsoby, jak do výsledků průzkumu promítnout preference vlastní či zadavatelovy. Zmíním jen ten nejzjevnější – barvičky. Politické strany a hnutí si samy volí nějaké barvy, média je pak prezentují pod jinými, obvykle vycházeje z tiskových zpráv zmíněných agentur. Rozpory nastávají zejména u stran, které mají barvy shodné s jinými. Tak třeba SPD a Trikolóra si po vzoru TOP 09 přisvojily státní barvy České republiky. Agentury se s tímto problémem vyrovnávají vskutku kreativně. U TOP 09 za krátko upustily od přechodů bílé, červené a modré a přešly na fialovou. Někdy však sloupec procentního zisku této strany zbarví do "liberální" růžové. SPD, která se prezentuje především modrou, dostane obvykle temně modrou, temně rudou nebo hnědou – tedy barvu běžně připisovanou fašistům. Podobně je tomu u Trikolóry, která se sama nejčastěji barví do běla. Nejde o žádné zásadní projevy manipulace a lze snadno argumentovat, že tak seriózní agentury korigují stranickou propagandu neodpovídající skutečnému začlenění do politického spektra.

Já ve svém souhrnu nemaluju. Vlastní postoje trochu promítám do sestavených koalic. Než totiž koalice stran ODS, TOP 09 a KDU-ČSL oznámily název Spolu, potřeboval jsem je nějak stručně označit. To samé platí doposud u koalice Pirátů a STAN. První uvedené jsem proto označil jako KP – konzervativní pravice, druhé LP – liberální pravice. Není a ani nemůže to být hodnotově neutrální zkratka. Je to zároveň můj korektiv ideového vymezování, které probíhá zejména ze strany ODS a SPD vůči Pirátům. Snaží se totiž o vytvoření dojmu, že jde o ostře levicovou stranu. Pirátství může mít určitě levicový přesah. U těch našich je patrné, že si ho trochu před lety "vypůjčily" od Strany zelených spolu s jejími voliči. Sotva však může být levicová strana ta, která chce díry v rozpočtu látat především transparentním zadáváním zakázek a potlačením korupce a vyhýbá se zásadnímu zvýšení daní. V literatuře se pirátské hnutí někdy označuje za cyber-libertariánství (zdroj), což podle mě sedí nejlépe. Ale o tom třeba jindy.

A teď konečně slíbený souhrn. Když si projedete celou tabulku, najdete další popisky, vysvětlivky a výsledky jednotlivých průzkumů. Třeba doplnit, že nedělám průměr jen průzkumů z posledního měsíce. Na to jich u nás nevychází ve stejném období dostatek. Průměruju tedy poslední průzkumy jednotlivých agentur, pokud nejsou starší než dva měsíce. Tak co, odpovídá to současné sociální realitě ČR?

Za dobu, co tenhle příspěvek připravuji, už mě přestihli jiní. Server "Seznam zprávy" nedávno začal také zveřejňovat průměr posledních volebních průzkumů (odkaz). Rozdíl je v tom, že neberou v potaz průzkumy od agentury Sanep, a to nejspíš z výše zmíněných důvodů. Tak zohledňují i starší průzkumy, ovšem dávají jim nižší váhu. Na volebním výsledku budou nakonec nejdůležitější rozdělené poslanecké mandáty. Přepočet aktuálních průzkumů na mandáty provádí web Mandaty.cz (odkaz). Rozhodně doporučuji! A aby měli přehled i lidé nemluvící česky, polls of polls v jednotlivých zemích Evropy provádí také server Politico (odkaz).

Jádro sem, uhlí tam, z čeho já to udělám?

Elektřina hýbe světem. Doslova. Způsob jejího získávání se v současnosti stává stále kontroverznějším tématem. V Česku aktuálně řešíme, zda do tendru na rozšíření jaderné elektrárny Dukovany (JEDU) vpustit Putinův Rosatom. O tom tu ale psát nechci. V souvislosti s tvorbou elektřiny světem hýbe především otázka jejího k životnímu prostředí šetrného získávání. Každý způsob dobývání elektřiny s sebou totiž nutně nese nějaké množství emisí skleníkových plynů. Výroba a spotřeba elektřiny je dokonce zodpovědná až za tři čtvrtiny veškerých emisí (zdroj)! V současné klimatické krizi je tak na místě upřednostňovat ty zdroje, které znečišťují nejméně. Sbohem a šáteček by podle takového kritéria od nás měly rovnou slyšet uhelné elektrárny, které jsou v Česku doposud hlavními zdroji elektrické energie. Jak je to ale s ostatními zdroji? A můžeme uhelné elektrárny nahradit těmi na obnovitelné zdroje?

Na území České republiky se v roce 2019 vyrobilo přibližně 81 terawatthodin (netto, tedy po odečtení elektřiny spotřebované pro její výrobu). Spotřeba tu byla 61 TWh. Zbytek tvoří vývoz elektřiny a ztráty při výrobě a přenosu. Většina výroby je tvořena spalováním uhlí, plynů a jadernými reaktory. Podíl obnovitelných zdrojů na spotřebě dosáhl pouhých 13,5 % (zdroj). Pokud bychom chtěli celou českou spotřebu elektřiny pokrýt jen z nich, museli bychom množství té "zelené" znásobit asi tak sedmkrát. K tomu se ovšem nemá ani naše vláda, ani významné energetické společnosti. A pokud jde o nařízení EU, Česká republika je plní jen v minimální míře, která nám ještě projde (Ekonom 2020/33, 13). Zelenou má zato jádro. A není koneckonců jaderná elektřina také čistá a tudíž "zelená"?

Sám jsem si dlouho říkal, že jaderná elektřina je skvělý a pro Česko ideální zdroj. Že když dostavíme Temelín i Dukovany, budeme těžce profitovat z vývozu elektřiny, a to bude pro naší ekonomiku super! V posledních letech jsem ale tento naivní postoj přehodnotil. A ne, není to kvůli seriálu Černobyl, jak vám vždy s chutí podsune 9 z 10 trollů "jádrohujerů". Zkrátka jsem si začal pokládat otázky, které ve veřejných debatách obvykle nezazní. Tak třeba otázka ceny. Jaderná elektřina je převážně prezentována jako jeden z nejlevnějších zdrojů. Započítávají se do toho ale náklady spojené s uložením vyhořelého jaderného materiálu? Máme tu sice tzv. jaderný účet, z toho už ale čerpáme nyní a je nabíledni, že celé náklady za uložení vyhořelého paliva nepokryje ani náhodou. Zde by asi následovala reakce: Vždyť ty fotovoltaiky přece taky budeme muset někdy rozebrat a nikdo to do ceny nezapočítává! No, nakládání s jaderným odpadem bude přeci jen trošku náročnější. A peníze tu nejsou tím nejdůležitějším. Tím je odpovědnost vůči budoucím generacím. Jen s mírnou nadsázkou se dá totiž o radioaktivním jaderném odpadu říct, že jim tu pod nohama zanecháváme tikající časovanou bombu. 

Odborní zastánci jaderné energetiky jsou si vědomi, že nakládání s jaderným palivem, tedy u nás zejména s Uranem 235U, je problémovým bodem k obhajobě. Proto se snaží především uklidňovat ujišťováním, že radioaktivní odpad bude bezpečně uložen ve vytipovaných lokalitách se stabilním podložím, tudíž nehrozí, že by obal uloženého jaderného odpadu mohlo narušit třeba zemětřesení. Česko má ostatně vůbec stabilní podloží a otřesy země jsou tu jen slabé. To je víceméně pravda. Zatím. Jenomže vyhořelé palivo z jaderných elektráren (JE) bude radioaktivní ještě po statisíce let a letální (schopné usmrtit) minimálně 60,000 let (zdroj), podle jiného zdroje i 100,000 let (zdroj). Jen pro představu – asi před 60,000 lety začali první Homo Sapiens migrovat z Afriky do oblasti Blízkého východu. Pořád není snadné si tak dlouhý časový rozsah představit? Nevadí, ta nepředstavitelnost je sama o sobě dobrým argumentem. Jsme schopni garantovat, že tu bude stabilní podloží po celých 60,000 let?

Při debatování této problematiky člověk občas žasne. Stalo se mi totiž, že mi někdo na předchozí otázku razantně odpověděl "ano" a nebyl jsem schopen mu vysvětlit, jak směšné je to tvrzení. Že prý už po uskladnění do betonem vylitých sudů je vše 100% bezpečné (trochu bullshit), že podloží v místech uskladnění bude jistojistě stabilní i po desetitisíce let (bullshit) a že se radioaktivita snižuje až je skoro neškodná po pouhých desítkách let (mega bullshit). Nechci tu ztrácet čas, energii a nervy nad rozebíráním pravděpodobnosti úniku radioaktivního záření z vyhořelého odpadu, ke kterému přitom dochází už dnes v jednom ze dvou existujících uložišť. Máme tedy úspěšnost jen 50 % (zdroj). A to druhé uložiště se navíc zatím nevyužívá. Tuhle otázku uzavřu prostě konstatováním, že Česká republika neexistuje ještě ani 30 let a brát na sebe odpovědnost za více než třeba – plácnu – 100 let je poměrně hazard. No a tvrdit, že uhlídáme bezpečnost uložišť jaderného odpadu po desetitisíce let, to mi připomíná "Se Sovětským svazem na věčné časy!" Nikoli architektonické a technologické skvosty ani infrastrukturní stavby – jaderný odpad je skutečným odkazem naší generace těm příštím. A ty nám za něj jistě nepoděkují.

Převzato z envatomarket (zdroj)

I přes rizika, která JE pro budoucí lidská pokolení představují, jadernou energetiku podporuje až 61 % dospělých obyvatel ČR (zdroj). Co za takovou podporou stojí? Mojí hypotézou je, že především jeden rétorický obrat. Představím ho na konkrétním příkladu. Bývalý ministr průmyslu za ODS a současný předseda Asociace krajů Martin Kuba patří mezi skalní obhájce výstavby nových bloků JE. Hájí to tím, že bez nich bychom museli vyrábět elektřinu jedině spalováním zemního plynu, který ovšem musíme dodávat z nevypočitatelného Ruska. Jiné příležitosti pro českou energetiku nevidí (zdroj). Takové tvrzení je demagogií ze dvou důvodů. Zaprvé je pravda, že v dodávkách zemního plynu jsme odkázáni převážně na Rusko, ovšem palivo pro jaderné elektrárny, tedy uran, dodáváme také z Ruska od firmy AO TVEL (zdroj). A zadruhé – tedy k slíbenému rétorickému obratu – je v takovém tvrzení obsažen jeden falešný předpoklad, se kterým se u této tématiky potkáváme neustále: všechnu elektřinu spotřebovanou na území Česka musíme vyrábět na území Česka. Tradičně smýšlející energetici tomu říkají "energetická nezávislost" nebo "energetická soběstačnost". Právě tato domněnka stojí za úvahu. Musíme skutečně veškerou naši elektřinu vyrábět tady? Je to ta nejvýhodnější cesta?

V Česku se dlouhodobě vyrábí více elektřiny, než kolik tu upotřebíme. Velká část proto směřuje do zahraničí (zdroj). Jsme dokonce jedním z největších vývozců elektřiny na světě (zdroj), v přepočtu na obyvatele možná úplně největším. Žádná velká vlna elektromobility tu nenastala a asi ještě dlouho nenastane, takže budeme i nadále přebytečnou elektřinu ve velkém vyvážet. Přitom nejsme zemí s přístupem k moři a nemůžeme tedy na svém území budovat příbojové ani osmotické elektrárny a ani výkonné větrné turbíny na moři. Pro geotermální elektrárny tu také nejsou ideální podmínky. Nebylo by lepší, kdybychom tedy spíše část elektřiny dováželi ze zemí, které tyto obnovitelné zdroje mohou využít? Běžným argumentem proti je ona energetická soběstačnost. Když prý jsme už závislí na dodávkách ropy a plynu, neměli bychom ještě přidávat elektřinu. Jak už jsem uvedl, ve vztahu k JE je tohle tvrzení směšné, protože jaderné palivo dodáváme také ze zahraničí. V obecné rovině je tento argument mimo proto, že bychom samozřejmě elektřiny nadále vyráběli dost na uspokojení většiny české poptávky a dodávali bychom jen menšinový podíl. Elektřinu navíc může nabídnout mnohem více zemí než ropu nebo plyn. Nelze to tedy srovnávat. Mám pocit, že tady hraje hlavní roli neochota posílat peníze do zahraničí. Všichni nám tam přece chtějí ublížit a jsou na nás zlí a nemají nás rádi. Radši si to vyrobíme sami a na drancování přírody i lidských sídel nesejde. Musí to zkrátka být. Přece za elektřinu nebudeme posílat peníze do zahraničí! V čem je to ale nevýhodné? K čemu je nám, že zisky skásne český oligarcha místo zahraničních producentů? Co si za tenhle pseudovlastenecký postoj v duchu hesla "proti všem" koupíme?

Jak je to tedy s cenou? Byly by dodávky ze zahraničí skutečně o tolik dražší? Tuhle otázku nemůžeme rozseknout, protože ceny energií se neustále vyvíjí a co bylo včera drahé, může být dnes za hubičku a naopak. Např. solární elektřina v dražbách na německé burze šla výrazně dolů a díky šikovně nastavenému výkupnímu systému někdy již cenově vytlačuje i tu uhelnou (zdroj). Musíme to nicméně porovnat s prezentovanou alternativou, tedy s rozšiřováním kapacit JE. Ty totiž jednoznačně zaplatíme my, ať už z daní – státní rozpočet rozšíření Dukovan zafinancuje ze 100 % (zdroj) – nebo na garantovaných výkupních cenách elektřiny. Aktuálně plánované rozšíření JE Dukovany má stát přibližně 160 miliard korun (zdroj). Pro srovnání: dostavba JE Temelín měla v roce 1993 stát 69 miliard, nakonec stála miliard téměř 100. Její spuštění se navíc zpozdilo o 11 let (zdroj). Pokud by to tak bylo i s rozšířením JEDU, stálo by nás více než 230 miliard. Vzhledem ke změně situace a vyšším nárokům na bezpečnost JE by to ale podle některých odhadů mohlo nakonec být i 500 miliard (zdroj). Expert na energetiku Michal Šnobr dokonce mluví o tom, že proklamovaná cena 160 miliard je záměrně podhodnocená a celé je to podvod, který nás bude stát daleko víc (zdroj). Údajně nejlevnější zdroj energie by se tak přesunul mezi ty nejdražší. A na ziscích z vývozu nespotřebované elektřiny se jako obvykle napakuje někdo jiný než státní rozpočet. Problémy s ekonomickou náročností Jaderné elektrárny Dukovany (JEDU) jsou dobře shrnuté v článku Respektu (odkaz) a srovnání s obnovitelnými zdroji přináší Hnutí DUHA (odkaz).

Můžeme se ale vůbec obejít jak bez uhlí, tak bez jádra? A co ještě navíc bez plynu? Vystačíme si s obnovitelnými zdroji? Ty byly v Česku značně zkompromitovány tím údajným "solárním tunelem". Výkupní ceny elektřiny ze solárních panelů byly totiž nastaveny nevhodně vysoko bez možnosti prudkého snížení, což mezi lety 2005 až 2013 udělalo ze soláru velmi lukrativní byznys (zdroj). Případ nevhodné politické manipulace s výkupními cenami solární elektřiny je ovšem nejlepším argumentem pro zdrženlivost v otázce jaderné energetiky. Tam nás přece může čekat úplně to samé! Zisky shrábne ČEZ – tedy hlavně jeho management – a zaplatíme to zase my, spotřebitelé. Zkusme se proto alespoň zamyslet, jak by to šlo se zelenou.

Autor je podepsán, přebírám z Pinterestu

Už samo rozhodnutí o tom, co za obnovitelné zdroje považovat a co ne, je problémové. Jaderné elektrárny sem nepatří určitě, plynové už vůbec ne. Ale co třeba bio-plynové? Co spalovny odpadů? Dle mého soudu sem i s přimhouřením oka můžeme řadit tyto zdroje:

1. Větrné elektrárny: Využití "větrníků" má i v Česku velký, leč často podceňovaný potenciál. Přitom podle studie Ústavu fyziky atmosféry Akademie věd ČR větrné elektrárny mohou do roku 2014 realisticky – tedy bez přehnaného úsilí – pokrýt až čtvrtinu naší spotřeby. Při dobré vůli a troše snahy to může být i více. Závisí to ale zejména na politické vůli a jak jsem už zmínil, ta je u nás nevalná. Přitom ve jmenované studii dokonce stojí, že energetický potenciál větru "(j)e však natolik velký, že může teoreticky pokrýt veškerou, nebo přinejmenším rozhodující část našich energetických potřeb, a to nejen v měřítku celé planety a lidstva, ale i v rámci omezeného prostoru České republiky." Proč je tedy pro naše politiky elektřina z větru tolik nepřijatelná? Jedno spekulativní vysvětlení je, že si ze stavby větrník neulijí tolik, co ze stavby JE; druhé vysvětlení stojí na veřejné podpoře. Někomu zkrátka vadí, že by měl mít za vesnicí tři, čtyři větrníky. Nemá to žádné racionální vysvětlení, ale kvůli těmto odpůrcům novot mi teď místo větrníků na poli za barákem staví plynovou elektrárnu, takže tu budu za chvíli dýchat kdovíjaký sajrajt. Taky se objevuje tvrzení, že – slovy bývalého prezidenta USA Donalda Trumpa – "zabíjí všechny ptáky" (pun NOT intended). Nahrazení elektráren na fosilní paliva a plyn větrnými (nebo JE) přitom ve skutečnosti sníží úmrtnost ptactva (zdroj). Na pochybnou výdrž větrných elektráren zase poukazovali někteří anti-environmentalisté v souvislosti s nedávným výpadkem proudu v Texasu. Skutečnost ale byla – kdo by to byl čekal – úplně jiná. Texas v únoru zasáhly nečekaně silné mrazy. Kvalitní větrné turbíny fungují i v arktických podmínkách, takže si s mrazem poradí. Výpadky naopak zaznamenaly uhelné, plynové a jaderné elektrárny. Texas v minulosti nechtěl platit za obnovitelné zdroje, a tak má svou vlastní elektrickou síť. Když ta selhala, nemohl ztrátu nahradit dodávkami z jiných regionů (zdroj). Nebo že by snad vážně někomu mohl vadit ten lehký šum, co větrníky vytváří (k údajné hlučnosti větrníků doporučuji toto video - odkaz)?
   
   

   

   Větrné elektrárny tu krajinu vyloženě hyzdí (zdroj)

   
   
2. Solární (fotovoltaické) elektrárny: Využití slunečního záření se zdá být synonymem pro obnovitelné zdroje elektřiny. Často tím bohužel zanedbáváme potenciál větru, ale je fakt, že fotovoltaika je velmi důležitá. Jasně, v noci Slunce nesvítí, ale taky neběží továrny, takže je spotřeba elektřiny nízká (zdroj). V zimě zase svítí méně, pročež je potřeba netopit elektřinou nebo aspoň zateplit dům. Někomu vadí solární panely na polích. Pro půdu pod nimi je ale jedině dobré, že si odpočine od intenzivního chemií zásobeného zemědělství. Takových výhrad je plno, ale většinou je snadno vyvrátíme. Je určitě dobře, že u nás roste popularita solárních panelů na střechách. Díky tomu je domácnost méně závislá na výkyvech cen elektřiny. V poslední době se také zvažuje instalování fotovoltaiky s vodíkovými elektrolyzéry na plováky v zaplavených uhelných dolech (zdroj). Zaplavovaní bývalých těžišť není zrovna ideální formou rekultivace krajiny, ale to je na jinou debatu.
3. Vodní elektrárny: Ty je potřeba rozdělit do dvou kategorií – na velké a malé. Do velkých spadá třeba většina Vltavské kaskády a z pohledu krajino-hospodářství to rozhodně není vhodná cesta. Pamětníci dodnes pláčou nad ztrátou údolí Vltavy pod Orlíkem, které je dnes zaplavené. Vodní elektrárny totiž doprovází stavba přehrad. Přehrady brání migraci ryb a vůbec ničí říční ekosystémy. V malém rozsahu ale mohou být celkem schůdné. Malé vodní elektrárny v Česku vloni vyrobily více než 229 GWh (zdroj) a jejich výkon roste. Řeky jsou u nás nicméně pomalé, a tak by se tento zdroj měl rozvíjet spíše někde jinde. Znovu dodávám – nemusíme všechnu elektřinu vyrobit na našem území. V dobrých podmínkách vodní elektrárny předčí i ty jaderné. Třeba v Pákistánu se aktuálně staví elektrárna DASU o instalovaném výkonu dvou Temelínů, která uspokojí čtvrtinu spotřeby této rozlehlé země (zdroj). 
4. Bioplynové elektrárny: V bioplynkách laicky řečeno kvašením hnoje vzniká bioplyn a ten je následně pálen v kogenerační jednotce, tedy v takovém spalovacím motoru s elektrickým generátorem (zdroj). Bioplynová elektrárna o výkonu 500 kW dokáže uspokojit spotřebu elektřiny až pro 1000 domácností (zdroj)! Spalováním sice vznikají některé nežádoucí plyny, ovšem kdyby hnůj zůstal na otevřeném prostoru nevyužitý, uvolňoval by do atmosféry přímo methan, a ten je silným skleníkovým plynem. Vedlejším produktem je navíc teplo, které lze dále využít k vytápění domácností. Není to asi uhlíkově neutrální volba, ale ve srovnání s alternativami vychází ještě celkem dobře. Podobně se dá využívat také skládkový plyn nebo plyn z biologicky rozložitelného komunálního odpadu (zkratka BRKO je prostě skvělá). Za obnovitelný zdroj se někdy označuje (např.: odkaz) též biomasa (peletky, dřevo,...), ale její spalování mi nepřijde zrovna přírodě šetrné nebo uhlíkově neutrální, takže ji sem neřadím.
5. Geotermální elektrárny: Leckdo už má geotermální vrt k vytápění domu, využívat teplo hluboko pod povrchem k výrobě elektřiny je ale mnohem větší oříšek. Abychom mohli využívat v zemské kůře ohřátou vodu k pohánění turbín, musíme najít vhodnou lokalitu. I v ČR se takové projekty připravují (zdroj), nicméně vhodnější podmínky jsou tam, kde je vyšší míra vulkanické činnosti. Vhodným zdrojem je proto na Islandu, ale třeba také v Itálii.
6. Přílivové elektrárny: Tady už jsme u možnosti, která se na českém území nenaskýtá. Proč ale neinvestovat do projektů v zahraničí? Nebo zkrátka ze zahraničí nedodávat? Využití přílivu a odlivu v energetice není žádnou novinkou. Má již více než stoletou historii. Přesto se jedná o zatím zanedbávaný zdroj elektrické energie, jehož potenciál je přitom velký (zdroj). Příkladem skotská přílivová elektrárna Scotrenewables SR2000 na Orknejích dokázala hned v prvním roce své existence vyprodukovat 3 GWh, přičemž chvílemi byla schopna uspokojit až 25 % spotřeby tohoto souostroví (zdroj, zdroj)! Obdobnou možností jsou příbojové elektrárny. Nekonečné tříštění mořských vln o stěny útesů skýtá obrovskou příležitost pro "zelenou" energetiku. Např. projekt CETO 5 v Austrálii kromě elektřiny produkuje též pitnou vodu (zdroj).
7. Osmotické elektrárny: Tohle je spíš taková třešnička na dortu. V ústí řek se mísí sladká voda se slanou. Pokud do jedné nádrže napustíme sladkou vodu, do druhé slanou a obě nádrže oddělíme jen polopropustnou membránou, bude voda z méně koncentrovaného roztoku (sladká voda) pronikat do toho více koncentrovaného (slaná). Tímto průnikem vytlačí vodní válec, který bude přepadávat do turbíny (zdroj). Není to jasné? Neva, tohle není lekce z fyziky. Tímto zdrojem elektřiny plánuje disponovat ve velkém zejména Norsko. Pokusná osmotická elektrárna na jihu Norska u městečka Tofte má výkon 2 – 4 kW. Jestli počítám dobře, je to za rok plus mínus 26 MWh. Produkce jedné osmotické elektrárny může být ovšem hypoteticky i 77,5 GWh za rok (zdroj). Světový potenciál tohoto zdroje je 1600 TWh za rok, což je asi polovina výroby elektřiny v EU (zdroj).
8. Přečerpávací elektrárny: Tuhle možnost v Česku dobře známe z Jeseníků. Postavit elektrárnu Dlouhé stráně v CHKO opravdu nebyl skvělý nápad, nicméně i vhodnější lokality by se tu do budoucna jistě našly. Přečerpávací elektrárny částečně řeší problém solárních elektráren. Ty samozřejmě vyrábí jen přes den. Přebytečná elektřina může být ale během dne použita k vytlačení vody z níže položené nádrže do té výše položené a v noci se voda opět pustí zpátky, pochopitelně přes turbínu. Dlouhé stráně takto v roce 2018 vyrobily dokonce 80 893 MWh (zdroj). Záhodno je znovu připomenout že noční spotřeba je oproti denní výrazně nižší.
9. Elektrárny na odpadní teplo: V minulém příspěvku jsem se zmínil o využití odpadního tepla z vodovodů a kanalizací k vytápění (odkaz). Odpadní teplo je všude kolem nás. Je škoda, že nevyužíváme více toho z průmyslových závodů. Jeho odvedením do kondenzátoru za využití olejů s nižší teplotou varu je pak možno vyrábět elektřinu. Jak je vidět z tabulky výše, dnes se tak u nás vyrobí asi 61 MWh. A není to málo, Antone Pavloviči?
10. Ještě nějaké?: Občas médii proběhne zpráva o energetickém využití jaderné fúze. Ta narozdíl od klasických jaderných elektráren založených na jaderném štěpení neprodukuje taková kvanta vysoce radioaktivního jaderného odpadu, i když úplně bez odpadu to také nebude. Na jihu Francie dokonce již vzniká Mezinárodní termonukleární experimentální reaktor (ITER). Je to určitě zajímavá možnost, ale určitě nejde o žádný kouzelný proutek, který by veškeré problémy energetiky vyřešil (zdroj). To platí o každém zdroji. Chceme-li, aby život na naší planetě byl dlouhodobě možný, musíme dostupné zdroje využívat efektivněji a neplýtvat jimi, jako doposud. V energetice jsou k tomu cestou třeba inteligentní sítě. Když velké uhelné elektrárny nahradíme drobnými a roztroušenými elektrárnami běžícími na obnovitelné zdroje, bude větší výzvou zajistit stabilní přenos elektřiny. Zapojením moderních informačních technologií můžeme zajistit stabilitu sítě, do které chvíli dodávají proud jedny zdroje, chvíli zase druhé v závislosti na tom, jak svítí slunce a fouká vítr. Samozřejmě jsou ale takové sítě ohrožené hackery (zdroj). Skvělou příležitostí k lepšímu využití vyrobené elektřiny je komunitní energetika, která by se snad brzy měla dostat i do české legislativy. O co jde: tak jako si každý může vyrábět elektřinu pro spotřebu své domácnosti třeba solárními panely na střeše, může se nějaká komunita jako třeba obec, složit na zdroje elektřiny, které uspokojí její spotřebu. Třeba si na kopci za vesnicí postaví větrník. Není to považováno za klasické podnikání s elektřinou, pročež bude možná podporováno z veřejných financí (zdroj).

Co do produkce skleníkových plynů vychází JE velmi dobře, pročež se různým environmentálním organizacím těžko vysvětluje jejich odmítání (zdroj grafiky)

I z mého shrnutí je patrná roztříštěnost obnovitelných zdrojů. Argumentem proti jejich využívání proto často bývá, že potřebujeme jeden velký silový zdroj. Tím prý se uchráníme před blackouty. Historie toto tvrzení nepodporuje. Tak třeba známý velký blackout v USA z roku 2003 nebyl způsoben přílišným množstvím malých zdrojů elektřiny, ale softwarovou chybou energetické firmy First Energy sídlící v Ohiu (Ekonom 2020/33, 50). Američanům by se tehdy setsakra vyplatilo mít menší zdroje elektřiny v blízkosti svých sídel. Když máte solární panely na střeše a větrné turbíny pár kilometrů za obcí, budete proti výpadkům dobře pojištění. Z obhájců "silových" zdrojů tak spíše mluví neochota řešit souběh mnoha menších zdrojů. Chápu, může to působit děsivě. Nicméně v tobě klimatické krize je potřeba být ambiciózní a vynalézaví. Snažím se tu jen říci, že ono to jde, takže je to otázka vůle a ne nedostatků možností. 

Přechod na obnovitelné zdroje taky rozhodně nebude zadarmo. Kde na to vezmeme? Někdo by se mohl domnívat, že se kvůli zelené energetice určitě musí zvýšit daně nebo dluhy veřejných rozpočtů. Nejostřejší negativní kritice je podrobena tzv. uhlíková daň (např. odkaz), která nám má v přechodu na zelenou ekonomiku pomoci. Přitom by ale stačilo přestat dotovat fosilní paliva. Jo, využívání nafty v dopravě a uhlí v energetice je masivně dotováno z veřejných rozpočtů, tedy i z našich daní! Jde na ně zatím víc peněz než na obnovitelné zdroje elektřiny, a to více než trojnásobně. Celosvětově dotujeme fosilní paliva více než osmi a půl BILIONY korun ročně (zdroj). A to nemluvě o penězích, které musí jít kvůli následkům znečištěného ovzduší do zdravotnictví. Přesun jen 10 - 30 % těchto financí do podpory obnovitelných zdrojů by mohl stačit (zdroj). Je to ovšem mezinárodní otázka. I to je jeden z důvodů, proč by se podle mě neměla energetika řešit na státní úrovni. Pro nás by se nabízela úroveň Evropské unie. Společně by se nám podařilo vyrábět i využívat elektřinu efektivněji a nebýt tak tolik závislí na zastaralých způsobech jejího dobývání. U nás zelená transformace energetiky vyloženě selhává. V minulém roce jsme třeba nezprovoznili ani jednu větrnou elektrárnu (zdroj). Ani jedinou! A to na zelenou transformaci dostaneme miliardy korun od EU! Jen se tím potvrzuje, že mezi našimi politiky a uhlobarony je pevné pouto. Jedni druhým financují politickou kampaň druzí prvním zajišťují trvalé zisky ze stávajícího způsobu podnikání. Ruka ruku myje. 

Problematika energetiky je značně komplikovaná a musel jsem tak ve svém příspěvku značně zjednodušovat a vynechat mnoho detailů. Je to těžké téma a rešerše mi zabrala spoustu času. Bez občasných expresivních výrazů by to zas byla ještě větší nuda. Chápu také, že jít pokrokovou cestou masivního investování do obnovitelných zdrojů a opuštění uhlí i jádra je v Česku jako jít hlavou proti zdi. Je také pravdou, že vybudování dostatečného množství "zelených" elektráren by se určitě setkalo se spoustou nepředvídaných potíží. Máme-li se nicméně  pouštět do další megastavby v podobě nových bloků JE, měla by se naše vláda zaprvé zároveň intenzivně snažit o masivní navýšení množství elektráren na obnovitelné zdroje a zadruhé přijít s příslibem, že už je to opravdu naposledy, co další jaderné zdroje elektřiny budujeme.

Zobrazit příspěvek na Instagramu

Příspěvek sdílený Greta Thunberg (@gretathunberg)

Zelená - jeď! Šedá - stůj! aneb Jak růst v "době zelené"

Před nějakou dobou jsem publikoval svůj první blogový příspěvek. Psal jsem o tom, jak je logika moderní doby založená na hospodářském růstu v protikladu vůči logice doby rizikové, podle které máme bezbřehou produkci spíše omezovat a čelit rizikům, která růst vytváří (odkaz). Politické elity mají ale podporu veřejnosti právě tehdy, kdy naše hospodářství roste. Krize je naopak stojí křesla v Parlamentu i jinde. Skutečně účinné řešení problémů životního prostředí ovšem obnáší zásadní kroky, jako např. konec uhelných elektráren nebo zákaz využívání umělých hnojiv v zemědělství, a takové kroky hospodářství poškodí, protože budeme muset elektřinu a zemědělské plodiny získávat dražším způsobem. Proto se jim do takovýchto zásahů nechce. A to nemluvě o přístupu velkých zemědělských a průmyslových podniků! Tahle úvaha vychází z knížky Ulricha Becka "Riziková společnost", která je již třicet let stará, ale přesto stále aktuální. Svůj text jsem zakončil prohlášením, že protichůdnost obou logik - moderní a rizikové - je možná překonatelná, a že se k tomu tématu později vrátím. No, tak tady to je.

zdroj

Každého asi hned napadne, že pokud chceme firmy donutit k "zelenému" jednání, musí z toho mít profit. Politikům zase musíme nabídnout řešení, která hospodářský růst stimulují, nezaškrcují. Firmám jde o generování zisků, politici jsou závislí na souhlasu veřejnosti. Měli bychom tedy přijít s novými a "čistými" technologiemi, které nahradí ty staré, "špinavé", ale přitom se na nich bude dát srovnatelně vydělat. Tuhle možnost si uvědomoval i Beck. Uvedl příklad znečištění vody, se kterým se místo zastavení vypouštění škodlivin do vody bojovalo nasazením lepších vodních filtrů. Produkce místo redukce. Jenomže i výroba a použití filtrů za sebou táhnou nezanedbatelnou ekologickou stopu. Tržní reakce na rizika způsobená modernitou je teda spíš kosmetická - problém neřeší, pouze drobně zmírňuje jeho dopady (str. 73 - 75). Pokusím se v tomto příspěvku hledat systémová řešení, která by mohla aspoň zčásti vyřešit problém likvidace životního prostředí honbou za hospodářským růstem, aniž bychom se museli stěhovat zpátky do korun stromů. Na jedné straně je za tímto účelem možné nabízet omezení nákladů na výrobu, na druhé musí vznikat nové příležitosti pro vytváření zisků. A obojí samozřejmě chceme jen s minimální environmentální zátěží. Zadání jasné? Dobře. Tak teď už jen vymyslet, co s tím.

Nejprve to omezení nákladů. Kdo se o problémy životního prostředí nezajímá, obvykle na ně narazí jen v televizních pořadech, a ty snadno sklouznou k jedinému řešení, které jejich producenty napadne - k laické recyklaci. Třeba se pak naučíme, jak si podomácku udělat obrázek z obalů od čajových sáčků, vázičku z lahve od vína nebo stínítko na lampu ze starých PET lahví. A hurá! Zachránili jsme svět! No tak takhle opravdu ne. Než si podomácku vyrábět legrácky, které nepotřebujeme, to to radši vyhoďme. Do tříděného odpadu pochopitelně. Skutečná recyklace je ovšem součástí potřebné změny. Je ale až jejím posledním stupněm. Celé to shrnuje pravidlo tří R: reduce, reuse, recycle. Teda počkat, už je to šest R! Refuse, reduce, repair, reuse, repurpose, rot, recycle. No ale teď je jich tam sedm. To je jedno. Prostě jde o to, že plno materiálu nakupujeme zbytečně a spoustu věcí nevyužijeme tak, jak by to šlo. Nadto vyhazujeme i věci, pro které by našel užití někdo jiný. Říká se, že takhle jednáme z lenosti, ale hlavně je to tím, že je všechno až moc levné. Koupit rajčata v papírové vaničce, která je ještě obalená igelitem, je skoro stejně levné jako naskládat si je do mikroteňáku. Když je v ponožce díra, místo zašití ji hned vyhodíme, vždyť nové skoro nic nestojí. Starý svetr jde zase hned do směsi, protože svoz odpadů nás stojí pouhých pár korun měsíčně a kdo má čas hledat oděvní kontejner? Vyhodíme i roztrhané tričko, neb hadry z něj nejsou tak pěkné jako ty koupené. Takových příkladů bych s fleku mohl nasázet tisíc a všechny by zněly směšně. Tak to u podobných každodenních titěrností bývá, ale právě tyhle věci je potřeba změnit, což je myšlenka stojící za tím největším z R - Rething.

Převzato z LetterZine Issue #25 (zdroj)

No dobrý. A jsme zase u toho, co má dělat každý z nás - u osobní morálky. Jak ale tohle zamyšlení ala zero waste souvisí s motivací firem? Tím, že jim poskytujeme materiál, ze kterého pak snadno něco vyrobí, a tím si sníží výrobní náklady. Celá cesta od zrníčka bavlníku ke svetru se může výrazně zkrátit a tím i zlevnit, pokud svetřík vyrobíme z již hotové textilie. Tuhle úvahu dnes několik organizací rozvíjí a propaguje pod názvem cirkulární ekonomika. O co jde? Současný výrobní proces funguje tak, že ze surových materiálů (dřevo, bavlna, kůže, ropa,...) vyrobíme spotřební zboží, to použijeme a následně vyhodíme. Vzniknuvší odpad končí v lepším případě ve spalovně, která aspoň obvykle funguje jako teplárna či elektrárna (viz Malešice - odkaz), v horším případě na skládce, kde jen znečišťuje půdu a vodu a z velké části se ani v nejbližších tisíciletích nerozloží. Fungování takového procesu můžeme označit za lineární ekonomiku. Ta dobře fungovala v době, kdy bylo dost surovinových zdrojů (ropa, dřevo, sladká voda,...) a málo konzumentů - lidí. Před sto lety, tedy v roce 1920 bylo na světě méně než 2 miliardy lidí. Dnes je nás tu skoro čtyřikrát tolik (zdroj). Dostupné zdroje navíc využíváme mnohem intenzivněji, protože k tomu máme mnohem lepší technologie a jsme materiálně bohatší. Možnosti skládkování a spalování odpadů bez zásadních environmentálních dopadů jsou proto již vyčerpané a oba tyto postupy znatelně škodí.

Situaci trochu zlepšuje již zmíněná recyklace. Tou se z použitých prostředků - odpadů - stává surovina k další produkci. Jde ale o vskutku drobné zlepšení. Materiál nejde recyklovat doaleluja a ne vše se dá vyrábět z "odpadu". A k tomu nám to ještě moc nejde. Fakt ne! Tak třeba plastů se v Česku sice údajně vytřídí bezmála 80 % (zdroj), jenomže třídění neznamená recyklace. Jen asi polovina vytříděných plastů je skutečně poslána k recyklaci, což dělá zhruba třetinu plastového odpadu u nás (zdroj). Z celkového odpadu se znovu využije jen asi desetina a pouhých 8 % druhotných surovin se vrátí do oběhu (Ekonom 2020/29, str. 15). Upřímně si myslím, že se skutečně zrecykluje ještě menší podíl. Statistiky totiž mluví o "recyklaci obalů". Z plastu se ale vyrábí mnohem víc věcí, než jen PET lahve, vaničky na maso, igelitové sáčky apod. Kromě toho se za zrecyklovaný označuje i ten odpad, který vyvezeme do zahraničí "na recyklaci". Dlouho jsme ho takto vyváželi do Číny, která ho nyní postupně přestává přijímat (zdroj). Třebaže recyklace plastu může být profitabilní, část ho v zahraničí čeká jiný osud - skládky, spalovny nebo v nejhorším případě hladina oceánu. Stává se i to, že loď s odpadem se náhle ocitne v ohrožení a pro záchranu životů námořníků bylo "nezbytné" vyklopit náklad, tedy odpadky (zdroj). Jak příhodné. Zkrátka recyklace selhává.

Z těchto důvodů vznikají iniciativy podporující nelineární postup produkce. V takovém přístupu je i recyklace takřka sprostým slovem. Za prvé je nutné produkovat výrobky, které se dají znovu využít, opravit a vůbec vydrží dlouho. V lineární ekonomice jsou firmy motivovány vyrábět šmejdy, které vydrží akorát po dobu záruční lhůty. Potřebují totiž, aby si lidé co nejrychleji museli koupit výrobek nový. U takových výrobků později jen stěží oddělíme jednotlivé výrobní materiály, a tak je lze hůře recyklovat. Z toho plyne další předpoklad - musí jít snadno rozebrat "na prvočinitele". V neposlední řadě je důležité prostorově zkrátit výrobní proces. Co to znamená? Místo aby se k výrobě používal materiál z pěti různých koutů světa, výrobek se skládal v šestém a sedmém a nakonec se prodával ještě někde úplně jinde, měli bychom se vynasnažit vyrábět vše v relativní blízkosti místa užití. Bude to těžší vymyslet a bez vykořisťovaných dětí v jižní Asii se prodraží náklady za práci, zato se zjednoduší logistika, nebudeme muset řešit vysoké náklady na dopravu a nebudeme se spoléhat na "dobrou vůli" problémových politických režimů v zemích, ze kterých dnes dovážíme. Proč to už takhle nefunguje? To je podobné, jako ptát se, proč vše přepravujeme kamiony, když máme hustou železniční síť? Je to organizačně složitější a finančně se to zas tak moc nevyplatí. Aby se to změnilo, potřebovali bychom zásadní celospolečenskou reformu našeho pojetí vlastnictví. To je skutečně základní předpoklad cirkulární ekonomiky. Místo nakupování věcí bychom si je mohli jen pronajímat. Že to je blbost? No, podobně to přece děláme s lahvemi od piva. Jak by asi vzrostly náklady na stáčení milovaného chmelového nápoje, kdyby se každá lahev musela znovu vyrobit? A teď si představme, že to bude stejně fungovat třeba s mobily. Koupím si nový, za dva roky už ho mám plné zuby, ale místo odpadkového koše ho donesu tomu, od koho jsem ho koupil. Ten ho může buď opravit a prodat méně náročnému zákazníkovi nebo ho rozebrat a součástky použít na nový model. Co může více motivovat k výrobě lépe rozebratelných zařízení s dlouhou životností?

Lineární, recyklační a cirkulární ekonomika, převzato z The Conversation (zdroj)

V některých ohledech už nám to funguje. Místo cédéček nebo dokonce kazet stačí zapnout Spotify či SoundCloud. Tohle už je ale spíš blíže sdílené ekonomice. Ta místo na pronájmu stojí, jak název napovídá, na sdílení. Nemá smysl vlastnit flexu, když ji použiju jednou do roka. Stačí poprosit souseda o půjčení. Na tom principu nám funguje třeba spolujízda (např. BlaBlaCar nebo Autostop). Potíží je, že hospodářský potenciál se tím spíš snižuje než zvyšuje. Ekonomický růst teda touto cestou jen těžko posílíme. Stává se také, že se z původně nadějného prvku sdílené ekonomiky stane součást klasické lineární. Tak třeba aplikace CouchSurfing spojuje lidi za účelem přespání zdarma mimo své bydliště s možností seznámit se s novými lidmi. Podobně měl původně fungovat Airbnb, teda až na požadavek finanční odměny, ale místo volného gauče ho lidé začali využívat ke krátkodobému pronájmu celého bytu vytvářeje tak nekalou konkurenci hotelům a devastuje realitní trh i sousedskou pospolitost zejména v centrech měst. Zkrátka myšlenka dobrá, ale sama o sobě nestačí. 

Tak teda recyklace? Sdílená ekonomika? Nebo ekonomika cirkulární? Co z toho pomůže firmám nejlépe ušetřit na výrobních nákladech? Nic nejspíš není samospasné, nicméně myšlenka redukování odpadů a lepšího nakládání s nimi je nabíledni. Stačí se třeba podívat na to, jak se plýtvá jídlem. V Česku každý fast food a každá jídelna denně vyhodí přibližně 45 kg jídla, celkem to dělá 27,000 tun ročně (zdroj). I v tomto případě se ale najdou lidé, kteří se snaží problém vyřešit po svém. U nás jde třeba o iniciativu Zachraň jídlo, která dává stravovacím zařízením možnost udat nesnězené jídlo za nižší cenu. A co se řešení přílišného množství odpadů týče, zmíním projekt digitálního odpadového tržiště Cyrkl, kde lidé mohou nabízet svůj odpad anebo ho naopak poptávat ke koupi (zdroj). Skvělý text shrnující obecné informace o zacházení s odpadem spolu s těmi lokálními týkajícími se jen Prahy najdete na stránkách MČ Prahy 7 a rozhodně stojí za přečtení (odkaz)!

No paráda. Osm odstavců textu a závěrečné prohlášení v nedohlednu. Tak jen stručně k příležitostem pro vytváření zisku. Požadavky na čistší ovzduší, snížení produkce CO2 apod. vedou sice k útlumu hospodářských odvětví, jako je třeba těžba a spalování uhlí, zároveň ale vytváří nutnost produkovat někde jinde. Elektřinu potřebujeme i nadále a když ji nebudeme získávat z uhlí, musíme budovat jiné zdroje. A ty větrníky a solární panely musí někdo vyrábět, prodávat, dovážet a obhospodařovat. Poptávka po nich stále roste, takže je ještě dost možností chytit se na trhu třeba i s firmou z České republiky. O prvky zelené energetiky z Česka patrně stojí třeba Tchaj-wan (zdroj). Potenciálem zelených zdrojů elektřiny se budu zabývat v příštím příspěvku, tak to teď nechám být, i když právě energetika je stěžejní (zdroj). Ekonomický potenciál budou mít i různé aplikace. Vyplatilo by se např. využití satelitních dat pro bio-zemědělce, kteří by s jejich pomocí lépe plánovali hnojení a zalévání, jako je My Data Plant (odkaz). Bio-zemědělství vůbec skýtá mnohé byznysové příležitosti. Za zájem podle mě stojí využití aquaponie (odkaz). S tím souvisí příležitosti vytvářené nutností zavádět nové "zelené" výrobní technologie. Tak třeba technologií přeměny fritovacího oleje na bio-plast vznikl produkt nazývaný Hydal, který nahrazuje běžné plasty a má užití též v kosmetice. Dalším příkladem jsou technologie využití stavebního odpadu k výrobě nových stavebnin, například tzv. Rebetongu. Nebo třeba využití kalu z čistírny odpadních vod k výrobě pohonné hmoty pro autobusy (zdroj). K vytápění se dá zase odčerpávat přebytečné teplo z vodovodů a kanalizací. Zkrátka příležitostí k vytváření zisků je spousta a stále přibývají. Stačí se jen na ně přeorientovat. No a právě probíhající hospodářská krize způsobená především pandemií COVID-19 je ideální příležitostí pro přechod na zelenou ekonomiku. Od uhelné, plynové, naftové, pesticidové a herbicidové lobby v čele s naším aktuálním premiérem zaznívá, že máme zelené investice odložit a radši hospodářský růst obnovit co největším využitím stávajících zdrojů, tedy "shodou okolností" těch, které nabízí. To by ovšem znamenalo hned po korona-krizi čelit následkům té environmentální, které budou daleko, daleko silnější (zdroj).

Přechod "na zelenou" má ovšem pochopitelně také své stinné stránky. Vrátím-li se k lepšímu zacházení s odpady, je tu problém, že ono Rething se v praxi týká jen lidí, kteří si to mohou dovolit. Šetrné produkty nejsou zrovna nejlevnější ani snadno k dostání, teda aspoň v Česku. Musíte zkrátka nějakou dobu hledat, než najdete ten správný bio-obchod, obchod bez obalů, farmářský trh, který je skutečně farmářský, bleší trh apod. Také asi sotva najdete vše potřebné po celý týden na jednom místě, jak je tomu u obchodních center. No a v neposlední řadě budete muset dojíždět. V případě mimoměstských hodně daleko. Častým argumentem nutnosti omezovat produkci uhlíku i za cenu ztráty pracovních míst je, že klimatická změna nejvíce dopadá právě na ty chudší. Zamlčovanou potíž ale skrývá skutečnost, že na chudé (a tím myslím také nižší střední třídy) takto negativně dopadne i "zelená" politika. Řečeno příkladem: chemička u průmyslového města znečišťuje ovzduší a krátí místním život, ale její zavření je zase připraví o práci a uvrhne je z průměru do chudoby či z chudoby do ještě větší chudoby. Skutečným takovým příkladem je koksárna v Ostravě (zdroj). A také je tu samozřejmě již zmíněný problém toho, že velké firmy tvořící v současnosti většinu znečištění se budou ochotny přeorientovat na zelené produkty jen tehdy, bude-li to nejen výnosné, ale také výhodnější než stávající postup. To se i přes veškerou úsporu a přes všechny možnosti vytváření zisků stále týká jen části takových změn.

Co teda s tím? Zkusím to vecpat do tří bodů. Zaprvé, hladký přechod na zelenou předpokládá funkční a štědrý systém sociálního zajištění. Bez něj je zelená ekonomika jen písničkou těch bohatších. Je potřeba postarat se o ty, kteří se v nových byznysových odvětvích chytnou jen s obtížemi a též zadotovat zelené výrobky, aby si je mohl dovolit i člověk s nízkým příjmem. Zadruhé bychom měli zavrhnout myšlenku, že hospodářský růst je vždy pozitivní. Už od finanční krize po roce 2007 se mluví o přeorientování hodnocení úspěchu států od hospodářského růstu k něčemu jinému. Dřív jsem četl o "indexu štěstí", v nedávné době se celkem ujal výraz "ekonomika koblihy" (zdroj). V tomto přirovnání je to nejdůležitější v životě, tedy zdravé jídlo, čistá voda, dostupné bydlení atd. středem pomyslné koblihy. Pokud tohoto základu lidé nedosahují, je pro ně ve středu koblihy díra, kterou propadávají (takže je to donut). Přiznávám, trochu jsem si to upravil, není to perfektní metafora. Hospodářský růst zkrátka není ideálním měřítkem blahobytu, nicméně je třeba odmítat logiku, která hospodářský úspěch a čistotu životního prostředí staví do protikladu. Zelený růst je možný i podle OECD (zdroj). A konečně zatřetí, neobejde se to bez politického tlaku. Zvyk je železná košile a pokud chceme změnu, musíme to dát najevo. Třídit vše včetně víček od jogurtů je fajn, ale opatření "shora" mají rychlejší a výrazně silnější efekt. Stačí jen pomyslet, jak přínosné by bylo zanést do všech veřejných zakázek na stavby jako jsou třeba dálnice požadavek využívání recyklovaného materiálu a recyklování stavebního odpadu! V mnoha zemích Evropy si už lidé uvědomily, že politický boj má smysl a strany zelených zaznamenaly obrovský nárůst popularity (zdroj, zdroj). U nás se ve volebních preferencích Strana zelených pohybuje pod 2 % a zelený program jiných politických stran nestojí ani za zmínku, takže nám tu politici neodklepnou ani zálohy na PET lahve (odkaz). Spíš než zdůrazňovat potřebu třídění odpadů bychom se tedy měli politicky aktivizovat.

"Homer efekt" by podle mě byl lepší název.