pondělí 4. března 2024

Je nejvyšší čas to řešit

Lidé na šok reagují různým způsobem. Někdo smutní, jiný se zhroutí, další hledá rozptýlení nebo rovnou rozveselení. Mně nejvíce pomáhá hněv. Možná to působí zvláštně - hněv je přece negativní emoce a ty jsou zlé! Podle mě je v takové situaci, jaká nastala útokem na Filosofické fakultě UK, hněv jedinou reakcí, která může výhledově pomoci. Tedy pokud je správně zacílený. A časový odstup umožní hněv přetvořit v cílevědomou akci.

Hněv kvůli této události možná cítí i další lidé, soudě podle toho, jak často v komentářích na internetu i při osobním setkání rychle přejdou k otázce, kdo za to může? Podle mě ale míří obvykle špatným směrem, protože se doslýchám převážně odpovědi jako: střelec byl prostě grázl, selhalo jeho okolí (čti: můžou za to rodiče), škola měla mít bezpečnostní systém a ostrahu (kde by na to asi FF vzala, když nemá pořádně ani na platy učitelů?), vrátník měl kontrolovat obsah zavazadel příchozích (před vánočními svátky, na které jezdí studenti domů, bere do školy zavazadlo každý druhý), policie mohla zasáhnout rychleji (a Superman taky zaspal),... Všechny tyto plané nápady přitom jen zakrývají skutečný problém v pozadí této tragické události. Jak je, sakra, možné, že měl ten člověk přístup ke zbraním?

Zbraně jsou opěvovány zprava zleva. Jsou jich plné filmy, seriály, videohry i knihy, a tak si každý představuje, že se držením zbraně stává Jamesem Bondem a zaručeně "neutralizuje" každého padoucha. Přitom reálně je úměra jasná: čím více zbraní ve společnosti, tím více mrtvých a zraněných střelbou (zdroj, zdroj, zdrojzdroj). Zájem o držení zbraní je tedy čistě iracionální. Příčinami jsou obvykle falešný pocit bezpečí a maskulinní touha "mít navrch". Zastánci jejich držení teď proto dělají, co mohou, aby veřejnou debatu stočili jiným směrem, než k řešení problému - tedy co nejdál od omezení držení zbraní civilním obyvatelstvem. A bohužel se jim to daří. Diskuze našich zákonodárců se sotva dva týdny po střelbě stočila k přijímání eura, ke korespondenční volbě a dalším sice důležitým, ale daleko DALEKO méně urgentním záležitostem. Zásadní legislativní změna nepřišla.

Kromě zatemňovacích manévrů používají příznivci držení vražedných nástrojů řadu pseudoargumentů, které je potřeba vyvracet, kdekoliv se vyskytnou. Dále proto reaguji na prominentní mýty, které debatu o ukončení veřejného ozbrojeného násilí provází. Když je s nimi člověk konfrontován, je dobré mít po ruce pádné argumenty.

Musíme se o omezení držení zbraní bavit teď? Narušujeme tím pietu za oběti!

Podobnou věc pronesl i ministr vnitra Vít Rakušan během tiskové konference hned v den činu. Stejná tvrzení slýchají ve Státech od Republikánů v zajetí zbrojařské lobby. Tam i tady zní odpověď jednoznačně ano! Musíme se o tom bavit neustále - včera bylo pozdě! Je v našem zájmu urychleně udělat, co jen můžeme, aby se taková událost neopakovala. A přísnější regulace držení zbraní včetně možnosti úplného odzbrojení civilistů je v našich silách. Navzdory Rakušanovým úvodním slovům z tiskovky toto nebyla bezprecedentní událost. V březnu 2009 střelec zavraždil čtyři osoby v Petřvaldu, v únoru 2015 zavraždil další střelec 8 lidí v Uherském Brodě, v prosinci 2019 jiný střelec zavraždil 7 lidí v ostravské Fakultní nemocnici. Masových vrahů tu bylo vícero.

Množství útoků, které proběhnou beze zbraně, je ovšem mnohem větší. Kdyby měl senior, podporovatel SPD a jediný soudně uznaný terorista v ČR střelnou zbraň, tak by se jeho útoky bez obětí na životech nejspíše neobešly. A co teprve všechna ta zranění či dokonce úmrtí způsobená bodnou zbraní! Jenom na školách jich deník.cz zmapoval sedm. Útoky se tedy odehrávají. Co se ale mění, je množství zbraní mezi civilisty. Počet zbraní, jakožto i držitelů zbrojních průkazů, neustále narůstá (údaje z roku 2022). S tím bude patrně přibývat i útočníků vyzbrojených střelnou zbraní a ne jen třeba nožem (viz zdroje výše). Zastánci civilního držení (a používání) zbraní se snaží vytvořit dojem, že jde o unikátní záležitost. Jenomže nejde. Útoků přibývá, útoků se střelnou zbraní také. Násilí funguje jako nemoc. Pokud urychleně nezasáhneme, bude se šířit a může narůst do rozměrů epidemie.

Měnit legislativu o držení zbraní civilisty by byla neuvážená, emotivní a hysterická reakce!

Ne. Byla by to uvážená, racionální reakce. To, že přichází v emotivně rozjitřené situaci, je dáno tím, že špatná legislativa v otázce držení zbraní takovouto situaci umožnila. Hysterická a emotivní je pouze potřeba mít střelné zbraně, pokud je nepotřebujete k výkonu profese, protože jinak racionální důvod k jejich vlastnictví neexistuje. Ale o tom dále.

Zde ještě dodám, že právě pořizování zbrojního průkazu a zbraní bývá hysterickou reakcí na veřejné dění. Zrychlení nárůstu počtu střelných zbraní v české populaci pozorujeme v souvislosti s mediální hysterií o údajné vlně uprchlíků, která do Česka nikdy nedorazila, nebo s obavami před vypuknutím války v ČR po začátku Putinovy invaze na Ukrajinu. Emotivně tedy reagují ti, co se ozbrojují. Kecy vykreslující logický krok omezení možnosti civilistů držet zbraně jako "emocionální reakci" na střelbu na FF UK používají především zbraňoví fanatici a zbrojařská lobby (odkazy nedávám, neb je mi z těch zastánců vraždění na blití).

Zbraňová kultura je v Česku silně propagována politiky.

Česko má přece jedny z nejlepších zákonů, na jejichž základě si lidé mohou pořídit zbrojní oprávnění a zbraň. Tohle je jedinečná událost, které nejde zabránit, tak proč hned měnit systém?

Tvrzení o dobré legislativní úpravě držení zbraní civilisty slýchám také často. Není ale jeho vyvrácením už skutečnost, že střelec z FF UK měl 8 (!) legálně držených (!!) a pořízených (!!!) zbraní, mezi nimiž byla i poloautomatická útočná puška (!!!!)? Nebo skutečnost, že i pomatený penzista v Uherském Brodě měl legálně dvě zbraně? Abyste v Česku získali oprávnění držet zbraně, potřebujete v podstatě jen potvrzení od doktora o zdravotní prohlídce a složení zkoušky na policii. Žadatel také musí splňovat obecné podmínky, které jsou z části triviální, z části neověřitelné (např. nadměrné požívání alkoholu). Podmínky se trochu liší podle typu zbrojního pasu. Nemáme ale nic, co by pomohlo odhalit případné nekalé úmysly budoucího držitele zbraní. Chybí zejména důsledné prověření žadatelů, kterému se v angličtině říká background check. Jediným takovým prvkem u nás je potvrzení o čistém trestním rejstříku, což není nic moc. V případě držení zbraní by bylo na místě provádět skutečně důkladné kontroly včetně doporučení zaměstnavatele, bývalých učitelů, případně i sousedů, a také zhodnocení internetových příspěvků žadatele. To je už dost příležitostí k zachycení problémových držitelů.

Naše pravidla pro oprávnění držet zbraně jsou striktní snad jen v porovnání se zeměmi, které je mají ještě více laxní. Jednooký mezi bezokými králem. Neměli bychom se ale s nikým srovnávat a nastavit pravidla tak, jak je to potřeba. A fakta mluví jasně - čím striktnější pravidla pro držení zbraní civilisty, tím méně úmrtí na zranění jimi způsobená. U nás případů úmrtí v důsledku střelby přibývá, což ukazuje na slabou regulaci držení zbraní. Zahraniční média dokonce označila českou legislativu v otázce držení zbraní civilisty za jednu z nejliberálnějších v EU. Podobně se vyjádřil i americký zbrojařský magazín Guns&Ammo, podle kterého jsou české zákony druhé nejpříznivější pro držitele zbraní na světě, hned po USA (v textu ovšem uvádí několik dezinformací, zejména ohledně background checks).

Střelná zbraň člověku přináší bezpečí. Může se jí přece bránit v případě napadení.

Nepřináší. Přináší falešný pocit bezpečí. Už jsem uvedl fakt, že čím více zbraní, tím více střelených. Hodí se ale také dodat, jakého původu střelná zranění včetně smrtelných jsou. Zdaleka ne všechny vzniknou při přestřelce s agresorem. Z části jde o nehody. Každá zbraň může někdy selhat, i když se o ni dobře staráte. Spíše ale selže člověk. Sebelepší výcvik nezajistí, že neuděláte chybu. Každý člověk je omylný, ale pokud nemáte zbraň, nemusí mít pochybení fatální důsledky. "Ale já přece nejsem blbej, abych se střelil! Kdo s tím umí správně zacházet, ten si ublížit nemůže." Tohle mi v minulosti řekl jeden známý, který asi rok předtím po čtyřech pivech poblil celou kuchyni včetně stropu. Mohl bych se tu dlouze rozepisovat o přeceňování vlastních schopností včetně opatrnosti, ale tenhle drobný příklad myslím postačí.

Pak je tu také možnost, že vás někdo bude ohrožovat vaší zbraní. Nebo se prostě zbraň dostane do nepovolaných rukou, např. potomkům, ale o tom budu psát dále. A pak je také na místě připustit si, že nebezpečí mohu představovat i já sám. I toho emočně nejstabilnějšího člověka může někdy potkat nervový zkrat, kvůli kterému provede něco zlého. Obětí takového "rupnutí v bedně" nemusí být jen druzí lidé, s čímž souvisí i následující skutečnost. Nejčastější příčinou úmrtí způsobeného střelnou zbraní jsou sebevraždyS větším množstvím střelných zbraní mezi lidmi také roste počet sebevražd střelnou zbraní a je jasné, že mnoho lidí by od úmyslu ukončit svůj život upustilo, kdyby k tomu neměli tak snadno dostupný nástroj. U českých mužů je dokonce zastřelení druhý nejčastější způsob sebevraždy.

A je vám vůbec zbraň k něčemu v případě, že se přimotáte k masové střelbě? No leda byste po ní nesáhli. V takovéto situaci vás zbraň s největší pravděpodobností neuchrání, jak ukazuje výzkum publikovaný v prestižním American Journal of Public Health (aktuálně má impact factor skvělých 12.7). Naopak. Jakmile sáhnete po zbrani, je to jako byste si na čelo namalovali terč. Střelec je v lepší situaci, než vy. Připravil se. A má-li se rozhodnout, po kom v davu začít pálit, vybere toho, kdo ho může ohrozit. Zato zasahující policista nebude vědět, kdo je útočník a kdo samozvaný obránce. Vzniklý zmatek si pravděpodobně vyžádá další nevinné oběti a snadno dojde i k ohrožení policisty.

Shrňme si to. Máte-li střelnou zbraň, vystavujete se velkému riziku, že ublížíte sobě či druhé osobě vy, že se zbraň dostane do rukou nepovolané osoby, která jí něco omylem či záměrně provede, a v případě ozbrojeného napadení vás s největší pravděpodobností stejně neuchrání, naopak ještě více ohrozí. Tak na co ji mít?

Brát lidem právo na držení zbraní jim znemožňuje sebeobranu a je to nedemokratické omezování svobody!

Absolutně s tímto tvrzením nesouhlasím. Svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého. Držením zbraně ohrožujete naprosto elementární svobodu druhého - svobodu žít. Připusťme ale na moment, že to tak není, a navíc že držení zbraně skutečně člověka může ochránit. K čemu by tedy někdo měl vlastnit útočnou pušku, třeba jako je typ AR-15? Taková zbraň není na obranu. Ta je vyrobena za jediným účelem - k vraždění lidí (původně ve Vietnamu). Hodí se vojákům. Je ale nabíledni, že civilistovi nesmí nikdy přijít do rukou. Např. Kanada civilní držení tohoto typu zbraní po masakru v Novém Skotsku zakázala. Udělejme to také! Na domnělou sebeobranu není potřeba mít vůbec žádnou dlouhou zbraň. Hypotéza o sebeobraně také nevysvětluje, proč by někdo měl mít víc zbraní. Obránce bude rád, pokud vůbec stihne použít jednu.

Učitelé by měli mít zbraně, aby v případě střelby studenty ochránili.

Zaprvé, učitel je člověk jako každý jiný, takže také může selhat a stát se střelcem. Zadruhé, když chci zbraň, budu takto vědět, koho o ní oloupit. Zatřetí, tímhle opatřením pouze zajistíme, že střelec bude nejprve pálit po učitelích. Opět bych se mohl dlouze rozepisovat o nesmyslnosti tohoto mýtu, ale proč bych to dělal, když už to někdo řekl lépe ve stručném videu.

Kdyby mělo víc lidí zbraň, někdo by útočníka pohotově zneškodnil.

Ale tady už má zbraň dost lidí! Mezi civilním obyvatelstvem je přibližně milion legálně držených zbraní, nejspíše ještě také nějaké nelegální. V průměru má jeden držitel zbraně tři. Nepomohlo to - ba naopak. Úměra čím dostupnější jsou zbraně, tím více je mrtvých, je platná všude na světě. Nejvíce je to samozřejmě patrné v USA, kde v mnoha členských státech můžete získat zbraň děsivě snadno. A že vás zbraň v ozbrojeném incidentu spíše neochrání, už jsem dokládal výše (cituji z uvedeného textu: "Conclusions. On average, guns did not protect those who possessed them from being shot in an assault.").

Vždyť mají ti lidé zbraně pouze na sebeobranu!

Když jsem chodil na přednášky úvodu do studia práva, nejvíce otázek padalo v tématu zabití v sebeobraně. Z popisu ústavního právníka Jana Wintra to na mě působilo tak, že prostor pro klasifikaci zabití jako důsledku sebeobrany při ohrožení vlastního života je velmi široký a bez problému se do ní vejde i nedorozumění. To samozřejmě držitelé zbraní vědí a dost možná na to i sázejí. Z pohledu sebeobrany je prostě správné VŽDY vnímat držitele zbraně jako potenciálního útočníka a NIKDY jako potenciálního ochránce. Ze vzorného otce a manžela se po pár skleničkách může stát hrubián, kterému fakt nechcete přijít do cesty, pokud má zbraň. Hodná babička si vaše nezamýšlené zavrávorání může vyložit jako pokus jí ublížit a opravdu byste nebyli rádi, kdyby v takové situaci vytáhla z kabelky barettu. A co teprve ty častější scénáře - že se na veřejnosti potkáte s někým agresivním? Ten jen čeká na příležitost, až na někoho bude moct vystřelit. Pokud chybí svědci, dost možná se z toho u soudu vyseká. Nesmíme takovým lidem dále umožňovat držení zbraní. Prostě ne.

K tomu připomeňme, že střelba z 21. prosince 2023 se odehrála na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy. Střelcem byl tentokrát její student. Berme ale v potaz, že mohl inspirovat některého z těch agresivních strejců či nacionalistů, podle kterých je tato instituce líhní levičáků a sluníčkářů. Vážně chceme těmto existencím marinovaným ve vlastní nenávisti dále umožňovat držení zbraní? Pokud ano, tak podobné situace sami přivoláváme.

Také si připomeňme, že i v Česku už máme zkušenost s problémovými držiteli zbraní, kteří dokonce zakládali samozvané "domobrany" - reálně nebezpečné milice ozbrojené za politickými účely, před kterými varovala i BIS. Těm opravdu o "sebeobranu" nešlo. Skutečnou sebeobranou lidí, kteří chtějí zachovat demokracii, je tyto existence za každou cenu odzbrojit.

Má cenu držení zbraní omezovat? Kdo chce střílet, zbraň si přece vždycky najde.

Na toto časté tvrzení jsem částečně reagoval už vyvrácením prvního mýtu. Jen pro zopakování - v Česku k útokům dochází relativně často, doposud ale většinou šlo o útoky bez střelné zbraně, tedy s nižšími dopady. Útočník volí tu cestu, která je dostupná. Pokud budou zbraně nedostupné, např. zákonným zákazem, zaútočí buď něčím výrazně méně nebezpečným (nožem, autem, slabou plynovou pistolí apod.) a cynicky leč pragmaticky správně řečeno, způsobí mnohem méně obětí na životech. Nebo bude dlouho čekat, než se k nějaké zbrani nelegálně dostane, díky čemuž třeba nakonec "vychladne" a čin si rozmyslí. Nebo přinejmenším budou mít naše systémy psychologické péče více času na to potenciálního útočníka "zachytit". Možná se třeba i přes zákazy dostane k nějaké té pistolce, ale pořídit si arzenál, jaký měl střelec na FF UK, se mu opravdu nepodaří. Běžnou pistolí nestihnete způsobit ani zdaleka takové krveprolití. Se zmíněnou otázkou psychologické péče souvisí i další mýtus.

Útočník má duševní nemoc, vše by vyřešily psychotesty před udělením zbrojního pasu.

Problém tohoto tvrzení spočívá v první řadě ve stigmatizaci lidí s duševní poruchou. Lidí s psychiatrickou diagnózou jsou v Česku statisíce. Kolik je bez diagnózy si nedovolím odhadnout. Je potřeba si uvědomit, že psychická nemoc je dána konsenzuální mírou odchylky od normálu. A normál je také dán konsenzuálně, tedy podle toho, jak se kdysi bílé pláště dohodly. Lidé svět kolem sebe i sebe samé vnímají různým způsobem. Některé tyto způsoby hodnotí moderní medicína jako problémové a navrhuje jejich léčbu, tj. přiblížení "normálu". Věcně ale s lidmi s psychickou poruchou není nic špatně. Není v žádném případě důvod vytvářet obavu před nimi, natož hysterii.

Další věcí je, že sebelepší psychotesty nezjistí, jak se bude člověk chovat v budoucnosti. Možná mají schopnost odhalit potenciálně patologické rysy, ale nezjistíme tím takovýto potenciál u všech. Rorschach není jistota. Nemluvě o tom, že na fungování systému psychologické péče je v Česku co zlepšovat. Jediným zjistitelným a řešitelným předpokladem pro střelbu tedy zůstává držení střelné zbraně.

Toto je Rorschachův test. Jestli vidíš zvíře, člověka, věc, abstraktní pojem nebo cokoli jiného, jsi potenciálně nebezpečný/á a nepořizuj si zbraň.

Jen na okraj dodávám, že psychotesty pro držení zbrojního pasu bych doporučil k využití, ale musely by se opakovat alespoň jednou ročně, držitel by je hradil ze svého - nikoli z pojištění a mohly by se stejně týkat jen myslivců, tedy jediných civilistů, kteří k výkonu své práce zbraň potřebují. O sportovních střelcích píšu dále.

Když lidem zbraně nedovolíme, budou si je pořizovat o to víc.

Zbraně nejsou chlast, nefunguje to s nimi jako s alkoholem při prohibici. Prohibice alkoholu ve 20. letech minulého století v USA reálně pouze zvýšila ceny alkoholu, pořád se ale jednalo o relativně dostupné zboží. Jestli dnes v ČR něco omezuje civilní držení zbraní, je to právě jejich vysoká cena. Její další nárůst by pořízení zbraní znemožnil dalším tisícům lidí. Nemluvě o tom, že oproti alkoholu nejde o vysoce likvidní zboží. Zbraní je sice mezi lidmi až až, s tekutinou prodávanou po pár deci se to ale vůbec nedá srovnávat. Výrobu, distribuci a prodej zbraní je také daleko snazší sledovat, čímž se výrazně zužuje prostor pro jejich nelegální pořízení, natož dlouhodobé držení.

Vlastně v této otázce ale bohatě stačí jediný argument. Čím restriktivnější jsou ve státě politiky na držení zbraní civilisty, tím méně střelců tam je (a taky tady nebo třeba tady). Fakta.

Když bude civilní držení zbraní nelegální, lidé si je budou schovávat. Nic se nezmění!

Schovávat si je jistě budou, ale zdaleka ne všichni. Zákaz civilního držení střelných zbraní jistě nezabrání všem ozbrojeným excesům. Má ale potenciál zásadně snížit jejich množství. Dalším benefitem je snížení stresu mezi lidmi. Mnoho se nás oprávněně obává, kdo na nás kdy vyskočí se zbraní v ruce. Bude-li jejich držení raritou, bát se pak můžeme spíš úderu bleskem než zastřelení.

Předně ale máme přece nějaké informace o držitelích zbraní. Zbraně jsou registrované. Policie by tak v případě zákazu věděla, za kým pro zbraně jít. Pokud by zákaz doprovodilo zpřísnění sankcí za nelegální držení zbraně, pak už by si i horké hlavy rozmyslely, jestli chtějí takto riskovat, že se na to přijde. I kdyby zákaz snížil počet zbraní v civilní populaci jen na polovinu, bude to úžasný úspěch, který zachrání spoustu životů, nemluvě o zraněných. Protože jak už víme, přísnější regulace rovná se méně mrtvých.

Stačilo by lépe hlídat vstupy do školních budov zaváděním bezpečnostních bran a kontrolou nebo rovnou zákazem přinášení zavazadel.

V kampusu Fakulty sociálních věd UK vloni turnikety zavedli a asi po měsíci je vyřadili z provozu. Studenti museli hledat studijní průkazy, u vstupu se dělaly fronty a stejně nakonec vrátní studenty pouštěli dovnitř "bzučákem". Bezpečnost to nezvýšilo nijak, naopak tím vzniklo srocení lidí u vstupu, které je ideální příležitostí pro potenciálního střelce. Bezpečnostní brány udělají to samé - spíše ohrozí, než ochrání. Pod záminkou ochrany tím vznikají vyloženě ponižující situace. Navíc není těžké vymyslet alternativní cestu, jak zbraně do budovy dostat. A zakazovat studentům nosit do školy zavazadla je dalším znevýhodněním těch, kteří do školy dojíždí a musí po přednáškách spěchat na vlak. Kontrola obsahu zavazadel je zase omezováním soukromí, které - stejně jako bezpečnostní brány - způsobuje fronty u vstupů. Místo řešení problému jedinou funkční cestou, tj. zákazu civilního držení střelných zbraní, vytváříme další a další buzeraci. Navíc, vysoké školy mají být svobodným prostředím kultivující demokratickou diskuzi. To dost dobře nejde, když z ní některé jedince vylučujete hned na prahu.

A teď provokativní otázka. Když je držení zbraní legální a lidé je potřebují k sebeobraně, jak jim můžeme zakazovat nošení zbraní do škol? Když v nich vypukne střelba, jak se budou bránit? Je patrné, že údajná řešení problému z úst obhájců držení střelných zbraní si odporují.

Střelec neměl automatickou zbraň! Vůbec neměl tak silné zbraně, jak se říká.

I kdyby, no a? Jestliže zavraždil celkem 17 lidí, tak měl zbraně silné dost. Opravdu nemá žádný význam slovíčkařit ohledně toho, jestli můžeme použitou zbraň klasifikovat třeba jako útočnou pušku nebo ne. Počet obětí je děsivě vysoký a diskuze o tom, jaká zbraň je zabila, jim životy nevrátí. Že mohl mít hypoteticky ještě nebezpečnější zbraně je jenom další argument pro zákaz civilního držení jakýchkoliv zbraní. Dokáže-li takový masakr rozpoutat s tím, co je tu legálně dostupné, nemělo by to být legálně dostupné.

Vždyť to byla jen polo-automatická zbraň!

Nemluvme o terorismu, je to masové střílení!

Netvrdím, že střelba z 21. prosince 2023 byla teroristickým činem. Jen mi přijde zvláštní, s jakou jistotou média i velké množství lidí na sociálních sítích mluvilo okamžitě o masové střelbě. Jde ale asi o problematiku, která v Česku není příliš známá. Ve Spojených státech se po 11. září 2001 (a možná i před ním) běžně označují za teroristické činy útoky džihádistů, nebo prostě snědých lidí, zatímco pokud je střelec bílý Američan, mluví se o masové střelbě. Nemělo by se v obou případech mluvit o terorismu? Výsledek je přece stejný! 

Terorismus samozřejmě nemá jednotnou definici - je jich spousta. Ani zdaleka všechny neuvádí jako definiční znak politický motiv. Pokud bychom ho jako kritérium pro charakterizování střelby jako projevu terorismu přijali, nic to nemění na tom, že prosincová střelba teroristickým činem být mohla. Policie zatím pouze uvedla, že střelec zanechal dva dopisy na rozloučenou. Jaké byly jeho motivy k vraždění, nevíme. Politický motiv tedy vyloučit nemůžeme. Jednoznačné označení aktu za masovou střelbu to ale tak trochu dělá.

Nejsem si ve správné terminologii jistý. O to víc, že definic je mnoho. Je klidně možné, že termín "terorismus" je možné brát jako podmnožinu výrazu "masová střelba". Jsem si nicméně jistý tím, že by se používaná terminologie neměla odvíjet od barvy pleti útočníka, případně od jeho náboženství. Z případného označování střelby na FF UK za akt terorismu bych tedy nedělal zas takovou vědu.

Zbraně nezabíjí lidi, lidé zabíjí lidi!

Tohle není slogan, který vyplodil nějaký naštvaný redneck, bránící svou farmu s puškou v ruce. Je to produkt marketingu zbrojařské lobby. A samozřejmě je to úplná blbost. Jak už jsem uvedl, útočník beze zbraně s největší pravděpodobností nerozpoutá takové peklo jako střelec. Pojďme ale na tento stupidní, nicméně účinný, slogan odpovědět něčím podobně chytlavým, jen pro tentokrát pravdivým. Navrhuji "Není zbraň, není střelec". Mám ho z vlastní hlavy, ale dost možná už ho přede mnou někdo použil. Každopádně jde o čtyři slova, která věcně postačí jako reakce na většinu výše uvedených mýtů.



Moje shrnutí není literárně nejlepší, proto doporučuji povedenější komentář, proč si zbraň nepořizovat. Nepsal jsem to ale jenom pro samolibé tlachání, ani pouze jako návod k diskuzím. Mimo jiné jsem chtěl ukázat na to, že místo skutečné a řešitelné příčiny těchto děsivých událostí, kterou je civilní držení zbraní, hledají média i všemožní komentátoři zástupné viníky. Zahraniční média jsou v tomto zodpovědnější. Např. komentátor Guardianu se rozepsal o souvislosti snadné dostupnosti střelných zbraní v Česku s přibývajícími střeleckými incidenty. Předně jsem ovšem tento text napsal jako apel na to, že je urgentně potřeba začít jednat. Takto hrozné činy totiž mají tendenci inspirovat další nebezpečné existence - jsou nakažlivé. Proto jim urychleně seberme zbraně, než je obrátí proti nám! Samozřejmě legální cestou.

V konformistickém Česku není politický aktivismus příliš běžný. Nanejvýš se vzchopíme k nějaké té petici, případně k demonstraci. Nic proti peticím. Přinejmenším jedna volající po zpřísnění práva civilního obyvatelstva držet střelné zbraně už je venku, a určitě ji podepiš! Skvělá je taky výzva akademiků. Sama o sobě je ale petice či výzva k ničemu. Zbraňová lobby je u nás velmi aktivní, což jí přináší četné výsledky. V poslední době je to patrně přijetí ústavního zákona, který pod záminkou sebeobrany garantuje civilistům právo držet zbraně (takhle hlasovala Sněmovna a takhle Senát). Předně jde ale o dlouhodobé udržování slabé legislativy v otázkách zbraní, což vede ke snadnému přístupu k nim. Lobbisti smrti sami přiznávají, že se k politikům dostávají hraním si na experty, kteří jim s chutí poradí. 

Je tady proto potřeba lobby druhé strany, tedy nás, kteří nechceme s rukama v klíně čekat, až to příští střelec namíří na nás nebo na naše blízké. Zároveň je jasné, že pouze dílčí zpřísnění zbraňové legislativy už nyní nepomůže - virus ozbrojeného násilí je mezi lidmi a zastavíme ho jen striktní izolací. Je tedy třeba volat po úplném odzbrojení civilního obyvatelstva. Platíme si přece z daní armádu a policii, aby v případě potřeby zasáhli. Má-li civilista zbraň, vyjadřuje tím nedůvěru v naše ozbrojené složky a tím i náš stát. Ne že bych byl velkým zastáncem vlasteneckých projevů, ale přesto je mi jasné, že nedůvěra ve státní instituce není patriotická. Jedinou pro mě přijatelnou výjimkou jsou myslivci, kteří zbraň potřebují k výkonu své profese. Chápu, že i s tím někteří nesouhlasí. Sám to vnímám tak, že když naši předkové vyhubili predátory, musíme je v přírodě nahradit a doplnit tak chybějící dílek potravního řetězce. Nicméně i myslivcům by se pravidla pro získání zbraně měla výrazně zpřísnit. Ideálně by je také neměli přechovávat u sebe doma.

Další výjimky by měly platit snad jen pro sportovní střelce, např. biatlonisty a biatlonistky. Zčásti jejich držení zbraní není problém, protože jde jen o vzduchovky. U střelby puškou už je to jiná. V takovém případě by si mohli zbraň vyzvednout třeba na střelnici a po ukončení tréninku ji tam zabezpečenou nechat.

Nedávno prošla Sněmovnou změna zbrojního zákona, která ale možnost držet střelné zbraně zpřísňuje opravdu jen kosmeticky. Prodejci zbraní by v případě jejího schválení měli povinnost hlásit podezřelé obchody, což je stejně tak formulačně nepřesné jako nevymahatelné. Ve výsledku to tedy větší bezpečí obyvatel ČR nepřinese. Přitom drtivá většina Čechů a Češek starších 18 let zásadní zpřísnění možnosti držet střelné zbraně požaduje. Nejde tedy o politicky kontroverzní záležitost, jak se politikům snaží namluvit zbraňová lobby.

Drtivá většina lidí si přeje omezení možnosti držet střelné zbraně.

Když máme problém identifikovaný, můžeme přemýšlet, jak ho vyřešit. Apely na změnu nejsou příliš účinné, pokud nejsou konkrétní. Shrnul jsem tedy požadavek do čtyř jasných bodů:

  1. Odebrat z Listiny základních práv a svobod v zákonu 295/2021 Sb. větu o právu na obranu se zbraní a nahradit ji větou, jejíž význam je zákazem držení zbraní civilním obyvatelstvem až na výjimky stanovené zákonem.
  2. Upravit zákony vztahující se k možnosti pořizovat, držet a užívat zbraně tak, aby tyto možnosti zakazovaly až na profesní výjimky (vojáci, policisté, myslivci, sportovní střelci).
  3. Zákonně zpřísnit podmínky pro pořizování, držení i užívání zbraní těmi, na které se vztahuje profesní výjimka. Zejména omezit možný počet držených zbraní, specifikovat bezpečný způsob nakládání s nimi mimo výkon profese, důsledně a opakovaně prověřovat pozadí držitelů a jejich duševní způsobilost k užívání zbraní a vymezit věk pro profesní užívání zbraní (např. 21 až 65 let).
  4. Policii ČR udělit pravomoci pro snadné odebírání zbraní těm, kteří je drží v rozporu s novou legislativou. Zároveň držitelům nově ilegálních zbraní umožnit jejich snadné a beztrestné odevzdání na policii.

Tyto apely budu v příštích dnech až měsících rozesílat mezi poslance a senátory, aby zde konečně vznikl tlak i z druhé strany. Budu samozřejmě rád, pokud se k mé výzvě přidáš. Přikládám proto text, který jim hodlám poslat a seznamy e-mailových adres na poslance a senátory, kam je možné dopis zasílat. Bez tlaku je šance na změnu nulová. Nic se nestane samo od sebe. A teď je nejvyšší čas tento problém jednou provždy vyřešit.

Dopis pro poslance a senátory

E-mailové adresy poslanců a senátorů


pátek 17. listopadu 2023

Proč už neslavím 17. listopad

17. listopad byl pro mě po léta dnem, kdy mezi mojí pravidelnou rutinu patřila návštěva Národní třídy a případně i Albertova k zapálení svíček na památku všem, kterým se podařilo porazit totalitu v Československu. I přes hromadu povinností jsem si na to každý rok našel čas. Dnes jsem se ale na Národní ani na Albertov nepodíval, a to ne kvůli pracovnímu vytížení. Z důstojné připomínky vzácného sjednocení československého lidu ve snaze porazit totalitní režim ovládaný z Moskvy a zároveň připomínky studentského boje proti nacismu, se totiž stal obyčejný nástroj politického boje. Vzpomínkové akce se zarputile vyhýbají požadavkům, které v roce 1989 studenti a další protestující měli, a místo toho jen neustále připomínají nejhorší stránky předlistopadového režimu. Je jistě dobré dalším generacím vysvětlovat, proč je totalita zlá. Problém je, když se toto vysvětlování zvrhává v nástroj umlčení systémové opozice. Pieta se pak přerodí v nekritickou oslavu režimu současného, a kdokoliv si dovolí kritizovat jakýkoliv jeho aspekt, je nevděčný a komouš a bolševik a má být rád, "že můžeme". Já to risknu a dovolím si být trochu nevděčný.

Přijde mi totiž směšné si nalhávat, že se naše společnost vyvíjí správným směrem. Nenamlouvám si, že masivní přerozdělování majetku směrem k hrstce nejbohatších v důsledku nezvládnuté privatizace, hospodářské a finanční krize po roce 2007, (ne)řešení COVIDu, inflace atd., jsou jen epizodická selhání, ze kterých se brzy vyhrabeme. Jsem přesvědčený, že dokud nedojde k hlubokým strukturálním změnám, žádné trvalé zlepšení pro většinu lidí nenastane. Česko je totiž zemí, ve které hrstka byznysových hráčů bez etických zábran ovládla správu věcí veřejných a manipuluje jí ve svůj prospěch, což většinou znamená neprospěch všech ostatních. Takovému stavu se říká převzetí státu (state capture) a korupčnímu mechanismu, který tento stav udržuje, klientelismus. Ekonomice, která stojí na nadstandartních podmínkách malé skupiny extrémně bohatých, se zase anglicky říká crony, tedy česky něco jako kamarádská. No a podle crony-capitalism indexu počítaného prestižním časopisem The Economist z dat Mezinárodního měnového fondu a Forbesu je v roce 2023 Česko druhou nejvíce crony zemí hned po Rusku. Jsme také pod unijním průměrem ve vnímání korupce, jsme jedním z největších producentů skleníkových plynů v přepočtu na osobu, dýcháme vzduch zamořený místy až čtyřnásobně nadlimitním množstvím mikročástic a v rovnosti práv mužů a žen jsme jedni z nejhorších v Unii. Prakticky jakoukoliv statistiku srovnávající různé země najdete, Česká republika bude pod průměrem sobě rozlohou či populací podobných zemí. A to si dnes máme říkat, jak jsme na tom skvěle a umlčovat všechny kritiky?

17. listopad má přitom opačný potenciál. Má-li to být skutečně svátek demokracie, je potřeba jej využít především k upozorňování na skutečnosti, které ji narušují. Tímto způsobem se snažila 17. listopad oslavit hrstka občanských uskupení, z nichž asi nejvíce viditelné byly vysokoškolské stávky za klima. Jejich požadavky se totiž zdaleka nezaměřují jen na vynucení politik snižujících dopad našeho jednání na klima a životnímu prostředí, ale na prohloubení demokracie a opuštění nefunkčních ekonomizujících měřítek společenského úspěchu, tedy zejména růstu HDP. Tyto a další požadavky se přitom moc neliší od těch, které měli protestující v roce 1989. Body jako zajištění shromažďovacího a volebního práva, práva volného pohybu, propuštění politických vězňů, zrušení dominantního postavení jedné strany a zavedení svobodných voleb tehdy postupně nabyly prominence, ale nešlo ani zdaleka jen o ně. Připomeňme si, že jedním ze spouštěčů Sametové revoluce byl občanský protest proti znečištění ovzduší a za ochranu životního prostředí obecně. Mezi formulovanými požadavky bylo též dodržení hodnot, ke kterým se předlistopadový režim hlásil, ale které nedodržoval, např. podpora rodin s dětmi, dostupná zdravotní péče či kvalitní školství. To jsou všechno požadavky, které režim současný také příliš dobře nenaplňuje. 

Ze společenské diskuze, kterou mají akce jako jsou stávky za klima vyvolat, je nakonec jeden článek ve větších médiích sepsaný tím jedním "liberálním" žurnalistou, kterého pro "takové věci" mají vyhrazeného, a následně hromada textů a příspěvků na sociálních sítích urážejících organizátory. O požadavcích stávkujících se tak dočtu jen povrchní shrnutí v nějaké zapadlé rubrice, zatímco na titulní straně je text oslavující mistra myšlenkového vyprázdnění Mirka Kalouska za to, jak ty studenty pěkně setřel (odkaz sem nedávám, nebudu tomu hnusu zvyšovat dosah). Místo abychom se zamysleli nad tím, jak zoufalá situace studenty a další ke stávce dohnala, oslavujeme tlumiče demokratické debaty, kteří z bídného stavu naší společnosti profitují. A lajky se jim na sítích jenom hrnou. Tak se rodí oligarchie - za nadšeného potlesku středních tříd, které na ni nakonec doplatí.

Bylo by fajn, kdybychom spíše než zastánce starých pořádků vyzdvihovali ty, kteří najdou odvahu pojmenovat realitu a popravdě říci, že naše země nevzkvétá. Nemusíme se přece neustále srovnávat s tím, co bylo a už více než 30 let není. Pojďme si spíš v tento den říkat, co je a co by být mělo. 17. listopad má být dnem boje za demokracii, nikoli dnem udržování pro většinu nevýhodného statu quo. Ale pokud je můj návrh na oslavu demokracie poukazováním na její problémy nepřijatelný, postačí mi, když ze 17. listopadu bude jen prostá pieta bez konformistického náboje. Zapálit svíčky, pustit si dokument a jít zas hrabat listí uvadající demokracie. 

středa 19. května 2021

444 dnů s COVIDem, a přece bez COVIDu!

Dnes, totiž 19. 5. 2021, je to přesně 444 dní ode dne, kdy se u nás prokázal první případ nákazy COVID-19, tedy od 1. března 2020. Proč je toto jubileum významné? Není. Jen mám zkrátka pocit, že je již možné vyjádřit se k celé situaci nějak uceleně. Ponechám-li stranou strach o rodinu, známé i o sebe, trápily a trápí mě především dvě protichůdné záležitosti. Jakožto člověku uvyklému práci s fakty mi nedělá problém udržovat si přehled o tom, jaká zrovna pandemická situace je. Také mi přijde celkem jasné, jak se vzhledem k ní chovat. Vcelku jednoduše, avšak přesně to shrnuje omílané heslo: "Není kontakt, není přenos." Při znalosti inkubační doby této nemoci je také jasné, že stačí tři týdny zamezit všem přímým kontaktům s lidmi mimo vlastní domácnost a je po problému. Není to příjemné, ale jsou-li v sázce lidské životy, tak to přece musíme podstoupit! O to větší pocity zoufalství, rozhořčení a bezmoci ve mě vyvolávala skutečnost, že nejsme schopni tuto jednoduchou zásadu ani ty tři týdny dodržet. Mé pocity nabyly ambivalence ve chvíli, kdy jsem zjistil, že zásady "zdravého rozumu" porušují i lidé, kteří jsou mi velice blízcí. Nemohl jsem jim nepřát tu radost, kterou si při "promoř-party", v přelidněných horských střediscích či parcích, na rodinných sešlostech apod. užívali. Zcela chápu, že každý člověk je v jiné situaci a jinak na něj aktuální nástrahy doby dopadají. Určitě by i můj přístup byl jiný, kdybych byl singl, bydlel sám, holdoval pochybným informačním zdrojům anebo dokonce trpěl v nějaké míře autofobií, tedy strachem ze samoty či ze sebe sama. Hodnoty lidí podobných se nyní zkrátka prudce štěpí. Pandemie COVID-19 způsobuje nejen prostorové oddělení od našich kamarádů, příbuzných a známých, ale také oddělení hodnotové, informační a emoční.

Abych se s ambivalencí svých pocitů vyrovnal a lépe pochopil vlastní situaci i hodnotový a emoční vývoj, pokusím se popsat, jak jsem situaci vnímal v té které její fázi. Bude to zkrátka taková ta klasická blogová "autoterapeutická" vykecávačka s červenou nití reálných událostí posledního roku a půl. Vše popíšu tak, jak si to pamatuji. Nebudu nic dohledávat a tím pádem ani zdrojovat. Nebo jenom trochu. Případné ověření toho ostatního ale nechám na čtenáři.

Jaro 2020
První zmínky o předmětné nákaze jsem zachytil už v lednu. Bylo mi líto Číňanů, ale nebral jsem to jako hrozbu pro naší středoevropskou zemičku. Zprávy o různých nemocech z jihovýchodní Asie se šířily během mého života už několikrát a dostaly-li se ty nákazy vůbec sem, bylo z toho nanejvýš nachlazení. Že jde o něco jiného jsem pochopil, když se COVID-19 rozjel ve velkém v Itálii. Tehdy jsem zaznamenal, že je nebezpečný zejména pro seniory, a že největší ztráty na životech způsobil, když se dostal do pečovatelských domovů. První evidovaný případ v ČR jsem ještě bral s humorem. Rozhořčil mě ale přístup premiéra Babiše a ministra zdravotnictví Vojtěcha, když agresivně zakročili proti soukromé laboratoři, která naměřila dva z prvních případů u nás. Copak chtěli přítomnost viru v ČR ututlat? Ještě víc mě ale pobouřilo, že následně soukromým laboratořím neumožnili testy na COVID-19 provádět a povolili to je hrstce veřejných. Byl jsem si téměř jistý, že nakažených je tu víc, ale bez testování je neodhalíme. Po sítích se šířily příběhy lidí s příznaky, kteří se odběrové sanitky nedočkali  prostě pro přetížení nepřijela.
Co mě zprvu zaráželo, byla absence ústních roušek u našich vrcholných státních představitelů, přičemž ti slovenští je nosili, a právě tak i gumové rukavice. Na související dotaz novinářů přišel premiérův výsměch. Že jsou roušky účinné, i když jimi část kapének projde, jsem pochopil díky záznamu rozhovoru s Petrem Ludvigem. Možná právě on způsobil, že je lidé spontánně začali nosit. Až pár dnů poté přišlo nařízení vlády. Sám jsem si vzpomněl, že máme jednu  pravda, notně starou  krabici roušek doma v koupelně. Tak jsem tam zalovil, našel a bylo vystaráno. Těžce jsem ale nesl, že zdravotníci potřebné ochranné pomůcky postrádají. O to více, že jsme dva měsíce času k přípravě na pandemii promarnili, protože podle ministra zdravotnictví měly nemocnice ochranného materiálu habaděj. A pak začala přilétat "spásná" dvě letadla s rouškami a respirátory pochybné kvality z Číny. Náš pan premiér s ministrem vnitra je tu vřele vítali a uctivě za ty šmejdy děkovali zapomínaje, že byly draze koupené, přitom my jsme stejný materiál do Číny odeslali v zimě zadarmo.
Nenesl jsem dobře ani vládní proti-pandemická opatření. Začít zavřením škol na neurčito doteď považuji za náramnou blbost. Kdo bude asi hlídat děti, když jsou rodiče v práci? No přece ohrožení prarodiče! Právě od vnučky se COVID dostal minimálně do jednoho z českých domovů důchodců. O rok později již každý komentátor říkal, že školy mají být zavřeny jako poslední a otevřeny jako první, ale na jaře 2020 jsem to za tento postoj od několika známých verbálně schytal. Tohle přesvědčení jsem nabyl možná i proto, že jsem v onu chvíli, kdy kvůli komunitnímu přenosu v Praze vláda nařídila školy zavřít, byl přímo na místě činu  v základní škole. V rámci tehdejšího zaměstnání jsem tam prováděl výukový program. Když z rozhlasu zazněla od ředitele školy ona informace, páťáci začali nejprve jásat, pak utichli a místy se ozývalo fňukání. To asi dětem došlo, že na čas budou muset postrádat kamarády. A mně, že tím přicházím o práci.
Obecně jsem tehdy úplně nesouhlasil s radikálním zavíráním všeho možného. Potvrzených případů jsme tu měli jen pár desítek. Navíc se z Asijských států šířila videa s tím, jak vše zvládají bez zavírání třeba jen restaurací. Lidé měli roušky, ochranné rukavice, zodpovědně dodržovali dvoumetrové rozestupy, děti před vstupem do školy pořádně vydezinfikovali a testovali a testovali a testovali. Jižní Korea či Taiwan to tímto způsobem zvládli. Proč bychom to tak nemohli zvládnout my? Kvalitní mikro-management snad není v zemi domácích kutilů opravářů a pedantských detailistů nemyslitelný! No a pak tu bylo také uzavření hranic. Zaráží mě, že mi tento krok tehdy tolik nevadil. Bral jsem ho jako hráz před šířením nákazy zejména z Itálie. Dnes takový zákaz považuji za šílený. Stačilo přece jen požadovat negativní test! Testů tehdy bylo  pravda  málo, ale zavřít bez okolků hranice, to je opravdu varovné znamení.
Nejvíc jsem byl ale naštvaný z toho, že přes všechno zde vyjmenované se česká vláda těšila nebývalé míře důvěry. Přitom omezování testování, neschopnost zajistit ochranné pomůcky, utajování reálného stavu pandemie či strašení zprostředkované bleskovým rozséváním zákazů všeho druhu jsou kroky, které svědčí spíš o boji o volební preference než o lidské životy. Zakazovat by jim šlo, zařizovat už ne. Efektu zvýšené veřejné podpory odměňující rázné vládní kroky v nastalé krizi se říká competence boost. U německé kancléřky Angely Merkelové jsem ho plně chápal, že se mu ale těšila i tahle vláda, to pro mě bylo opravdu hořké sousto.

Léto 2020
Na přelomu jara a léta minulého roku se i tak nízká čísla nových případů nákazy ještě snížila a přišlo rychlé rozvolňování. Za otevřené restaurace jsem byl rád, že zmizela i povinnost nosit roušky, to už mě netěšilo. Je to přece levné opatření, které zaručeně funguje! Rouška v MHD nebo ve vnitřních prostorách nikoho nezabije, kromě záchrany životů nás zato také uchrání od zavírání podniků a továren, tedy od hospodářských potíží. Není ale zkrátka pohodlná, a tak opět zabral efekt zvaný "na podzim budou volby" a roušky vzaly za své. Tehdy už více a více lidí na sítích i v mém okolí reptalo. Začal se tu ale projevovat jeden paradox, který se naplno rozjel na podzim: pokud vláda "utahovala šrouby" protipandemických opatření, lidé nadávali a na protest je demonstrativně nedodržovali, třeba i frňákem přes roušku. "Liberální" či "demokraticky smýšlející" odpůrci vlády spíše než vládní restrikce kritizovali nezvládání pandemie. Když ale vláda začala příliš bujaře opatření rozvolňovat, nejhlasitější kritici najednou mlčeli. Právě to byla chvíle, kdy měli spolek Milion chvilek pro demokracii a jemu podobní vyzývat k nošení roušek a čelení pandemii vládě navzdory. Nejlepším protivládním protestem léta 2020 by byla správně nasazená rouška. Vláda zkrátka vadí, jenom když se to hodí. 
Sám jsem se během léta snažil být nadále ostražitý, ale nezvládl jsem to vždycky. S kamarády na vodě jsem si opravdu pozor příliš nedával. Při návštěvě jižní Moravy přeci jen trochu ano a během dovolené v Amsterodamu jsem roušku skoro nesundal. Před návštěvou prarodičů jsem se raději týden izoloval. Práce pro mě bylo v bývalém zaměstnání málo, tak to celkem šlo. Své pandemické prohřešky jsem si ale vždy vyčítal, třebaže kolem mě v té době nebyl opatrný skoro nikdo.

Podzim 2020
Přišlo září, děti nakonec po mnoha zmatcích zamířily do školy bez roušek a já se připravoval na studijní výjezd do německé Kostnice. Od tamní univerzity mi chodila upozornění, že při příjezdu z rizikové země se musím nechat testovat, musím nastoupit karanténu, že si můžu objednat surovinový balíček a tak podobně. A já si říkal, jak je skvělé, že nic takového nemusím řešit, protože Česko je na tom co do přírůstků nakažených dobře. No, na konci měsíce už jsem myslel, že mě omejou. Z relativně bezpečné země se během tří týdnu stala jedna z nejvíce rizikových. Pro mě to znamenalo tisíce korun vyhozených za PRC testy a přestupní jízdenky (přímé spoje byly najednou ty tam), celonoční cestu bez možnosti ubytování na hotelu a tahání šíleně těžkých zavazadel plných jídla k přežití případné karantény. Thanks, Obama! Před cestou to byl hrozný stres, ale pak jsem ocenil to dobrodružství.
V Německu byl klid. V Kostnici v říjnu proběhla jedna demonstrace proti vládním opatřením a asi osmdesát sociálně distancovaných demonstrací proti této demonstraci. Nákaza byla pod kontrolou a já se mohl vídat s dalšími studenty. S hrůzou jsem ale sledoval, co se děje v Česku. Místo digitálního systému trasování, který podle mobilních dat o pohybu pošle na test všechny osoby nacházející se posledních pět dnů v kontaktu s nakaženým, jsme dostali jen zastaralá a pomalá call centra a bezvýhradnou důvěru, že lidé své blízké a známé dobrovolně uvrhnou do karantény nahlášením kontaktů. Jednotky zemřelých vystřídaly každodenní dvou a později i tříciferné počty. Na sítích se zatím realitě navzdory pod vedením ruských trollů sešikovala armáda dezinformátorů. Podle profilovek to vypadalo, že odpor k předčasnému umírání lidí leží v žaludku zejména pravidelným návštěvníkům posiloven. Z trénování bicáků s činkami se stalo trénování palců s mobilem. Lidé důvěřující instagramovým ukřičeným trojúhelníkům si mysleli, že nastal lock-down. Ten se však reálně nekonal a dílčí opatření v zemi pohlcené anti-rouškařsvím na zkrocení pandemie nestačily. Preference vládním stranám však mírným a opožděným opatřením navzdory začaly konečně klesat. Upřímně si myslím, že za neochotou chovat se rozumně stál přepálený začátek. Představa, že i na podzim nastane taková vlna zákazů jako na jaře, vedla lidi k preventivní neposlušnosti. Holt se stává, že kdo to přepálí na startu, nakonec nedoběhne.
Na konci října skončila legrace také v Německu. Plánovaná Halloweenská party byla pod pohrůžkou policejním zásahem zrušena a v listopadu přišel tzv. lock-down light. Většinu nově poznaných tváří už jsem do konce svého pobytu v Kostnici neviděl. Starost mi ale přidělávaly spíše zprávy z domoviny. Nákaza si vybrala svou daň i v okruhu mých blízkých a ta bezmoc byla k nevydržení. Alespoň se konečně přestaly objevovat lidové názory, že je to "jen chřipka".

Zima 2020/2021
Na zimu se medvědi ukládají k dlouhému spánku. Škoda, že to tak nefunguje i u nás lidí. Nebo aspoň chápání statistických údajů, kdyby nám bylo vlastní. Máme sice tisíce nově nakažených denně, ale je to trochu méně než včera, tak pojďme rozvolňovat! Znovu podotýkám, že pandemie se podle mě dá zvládnout jen s rouškami, rozestupy a s efektivním digitálním trasováním. To by vše zmíněné muselo ale být prováděno už před druhou vlnou. V této situaci bylo pozdě. Moji příbuzní trvali na tom, že musíme Vánoce strávit tradičně pospolu. Po pravdě se mi také příčila představa, že by tomu bylo jinak. Usadil jsem ale aspoň prarodiče stranou ostatních, jedli zvlášť, pravidelně jsme větrali a předem jsem vydezinfikoval všechny kliky v domě. Takhle jsme to tedy zvládli. Antigenní testy zdarma se na nás ale nedostaly.
V prosinci jsem se asi nejvíce bál o své prarodiče i o svého tátu. Bylo nemožné udržet slevomilného dědečka pod zámkem, tak jsem ho alespoň neustále nabádal k nošení roušky a dezinfekci rukou. Z Německa jsem jim přivezl v Česku nedostatkové respirátory. Cítil jsem taky velkou nervozitu. Způsobovalo ji vědomí, že vakcíny jsou již na světě a zbývá posledních pár týdnů, kdy se prarodiče nesmějí nakazit. Po naočkování bude riziko podstatně nižší. Když byla spuštěna registrace, byl jsem v pohotovostním módu. I tak jsem ale v prvním kole klikacího závodu neuspěl. Vyšlo to až druhý den. Kvůli tomu si ale museli naši počkat na další dodávku. První byla z většiny rozdána "pod rukou" ještě před spuštěním systému. Doslova jsem běsnil z toho, že místo slíbeného přidělování termínu na základě věku a anamnézy z toho byla prachsprostá klikačka doslova o život. Naštěstí vše dobře dopadlo, tedy alespoň v případě mých prarodičů.
V zimě se asi nejvíce projevovala únava ze zdánlivě nekončící pandemie, a tak se i moji známí rozhodli pařit jako za normálu. Sám jsem se nikdy nepřipojil, i když mi to bylo líto. Zároveň jsem se s nimi ale nehádal o tom, že nemají nic takového dělat. Ta rozpolcenost mezi rozumem a empatií byla bolestivá. Nejvíce ve chvílích, kdy se někdo z největších COVIDových pařmenů nakazil a hrozně se divil, jak se to mohlo stát? Co jim má člověk říct na to, že tak ohrozili své blízké a až pozdě se o ně upřímně bojí? Nic. V takových chvílích opravdu platí, že mlčeti je zlato. Každý svou situaci prožíváme jinak, každý hodnotíme jinak schopnost sebekázně. I můj přístup se průběžně měnil, jak je z textu možná patrné. Ale prostě mě ta situace, to prostorové, emoční i hodnotové odtržení a ty spory z něj plynoucí, hrozně mrzí.


Jaro 2021
Po návratu z Německa jsem mohl konečně navštívit své již plně naočkované prarodiče. Bez objetí, polibků a s rozestupem, ale přece! Když si pak očkování zařídil i táta, spadl mi kámen ze srdce. COVIDu se sice bojím, s poškozenými plícemi bych maraton neuběhl a vyhlídka na možnou srdeční vadu také není lákavá, nicméně nejvíce jsem se bál o svou rodinu. Ne že bych teď zrovna lítal po demoškách a vymetal každou otevřenou zahrádku  i v nové práci jsem převážně na home office  ale ostražitost už přece jen trochu opadla. Pořád jsem si ale vědom, že není vše vyhráno. Plně očkovaných je sotva 10 %, čili do tří čtvrtin populace daleko. Při tisíci potvrzených nákaz denně, když se navíc téměř netestuje spolehlivými PCR testy ale jen těmi AG šidítky, se ještě může stav věcí rychle zvrhnout!
Stále nemůžu uvěřit, kolik lidí tu na COVID-19 zemřelo. A to obzvlášť uvědomím-li si, kolik z nich jsme mohli zachránit. K dnešku je oficiálně potvrzených 29,948 úmrtí v důsledku COVID-19. Reálné číslo bude ještě o něco vyšší, a to nepočítaje všechny ty, kterým kvůli přeplněnosti nemocnic nemohli lékaři pomoci s jinými neduhy. Jak je to vůbec možné? Jak to že jsme na tom skoro nejhůře ze všech zemí světa? Z náhodné konverzace snad s kýmkoliv, koho potkám osobně nebo na sítích to vypadá, že za každou oběť COVID-19 v ČR může jen a pouze vláda. Nepopírám, že šíření viru napomohla, když místo životů bojovala spíš o politické body. Ovšem argument, že za to může zmatečnost vládních opatření, ten teda neberu. Člověk nepotřebuje vědět, jaká jsou platná vládní omezení, aby věděl, že se má vyhýbat kontaktům s lidmi. Všichni snad dobře víme, že přenášet může tento vir i člověk bez příznaků. A když vláda stojí za pendrek, nemůžeme šíření nákazy vlastní ukázněností zarazit jí navzdory? Napadlo mě v rámci pokory diskuze říci, že třetina obětí jde za vládou, třetina za neukázněností obyvatelstva a třetině se holt zabránit nedalo. Ale takovéhle počty jsou dost cynické a navíc nepodložené. Je to prostě blbost. Jistě má pravdu Daniel Prokop, podle kterého jsou příčinou i trvalé poměry v české společnosti. Příkladem průměrný věk, do kterého u nás bydlí děti s rodiči, je 27 let. Mezigenerační domácnosti jsou cestou, kterou možná virus pronikal od těch nejmladších ke starším. Takových vysvětlení je jistě více. V rámci mentální očisty budu už teď raději myslet na tato, než na ty chmurnější.

Jo a abych nezapomněl, dnešní test mi vyšel negativně, tak snad těch 444 dnů platí.