17. listopad byl pro mě po léta dnem, kdy mezi mojí pravidelnou rutinu patřila návštěva Národní třídy a případně i Albertova k zapálení svíček na památku všem, kterým se podařilo porazit totalitu v Československu. I přes hromadu povinností jsem si na to každý rok našel čas. Dnes jsem se ale na Národní ani na Albertov nepodíval, a to ne kvůli pracovnímu vytížení. Z důstojné připomínky vzácného sjednocení československého lidu ve snaze porazit totalitní režim ovládaný z Moskvy a zároveň připomínky studentského boje proti nacismu, se totiž stal obyčejný nástroj politického boje. Vzpomínkové akce se zarputile vyhýbají požadavkům, které v roce 1989 studenti a další protestující měli, a místo toho jen neustále připomínají nejhorší stránky předlistopadového režimu. Je jistě dobré dalším generacím vysvětlovat, proč je totalita zlá. Problém je, když se toto vysvětlování zvrhává v nástroj umlčení systémové opozice. Pieta se pak přerodí v nekritickou oslavu režimu současného, a kdokoliv si dovolí kritizovat jakýkoliv jeho aspekt, je nevděčný a komouš a bolševik a má být rád, "že můžeme". Já to risknu a dovolím si být trochu nevděčný.
Přijde mi totiž směšné si nalhávat, že se naše společnost vyvíjí správným směrem. Nenamlouvám si, že masivní přerozdělování majetku směrem k hrstce nejbohatších v důsledku nezvládnuté privatizace, hospodářské a finanční krize po roce 2007, (ne)řešení COVIDu, inflace atd., jsou jen epizodická selhání, ze kterých se brzy vyhrabeme. Jsem přesvědčený, že dokud nedojde k hlubokým strukturálním změnám, žádné trvalé zlepšení pro většinu lidí nenastane. Česko je totiž zemí, ve které hrstka byznysových hráčů bez etických zábran ovládla správu věcí veřejných a manipuluje jí ve svůj prospěch, což většinou znamená neprospěch všech ostatních. Takovému stavu se říká převzetí státu (state capture) a korupčnímu mechanismu, který tento stav udržuje, klientelismus. Ekonomice, která stojí na nadstandartních podmínkách malé skupiny extrémně bohatých, se zase anglicky říká crony, tedy česky něco jako kamarádská. No a podle crony-capitalism indexu počítaného prestižním časopisem The Economist z dat Mezinárodního měnového fondu a Forbesu je v roce 2023 Česko druhou nejvíce crony zemí hned po Rusku. Jsme také pod unijním průměrem ve vnímání korupce, jsme jedním z největších producentů skleníkových plynů v přepočtu na osobu, dýcháme vzduch zamořený místy až čtyřnásobně nadlimitním množstvím mikročástic a v rovnosti práv mužů a žen jsme jedni z nejhorších v Unii. Prakticky jakoukoliv statistiku srovnávající různé země najdete, Česká republika bude pod průměrem sobě rozlohou či populací podobných zemí. A to si dnes máme říkat, jak jsme na tom skvěle a umlčovat všechny kritiky?
17. listopad má přitom opačný potenciál. Má-li to být skutečně svátek demokracie, je potřeba jej využít především k upozorňování na skutečnosti, které ji narušují. Tímto způsobem se snažila 17. listopad oslavit hrstka občanských uskupení, z nichž asi nejvíce viditelné byly vysokoškolské stávky za klima. Jejich požadavky se totiž zdaleka nezaměřují jen na vynucení politik snižujících dopad našeho jednání na klima a životnímu prostředí, ale na prohloubení demokracie a opuštění nefunkčních ekonomizujících měřítek společenského úspěchu, tedy zejména růstu HDP. Tyto a další požadavky se přitom moc neliší od těch, které měli protestující v roce 1989. Body jako zajištění shromažďovacího a volebního práva, práva volného pohybu, propuštění politických vězňů, zrušení dominantního postavení jedné strany a zavedení svobodných voleb tehdy postupně nabyly prominence, ale nešlo ani zdaleka jen o ně. Připomeňme si, že jedním ze spouštěčů Sametové revoluce byl občanský protest proti znečištění ovzduší a za ochranu životního prostředí obecně. Mezi formulovanými požadavky bylo též dodržení hodnot, ke kterým se předlistopadový režim hlásil, ale které nedodržoval, např. podpora rodin s dětmi, dostupná zdravotní péče či kvalitní školství. To jsou všechno požadavky, které režim současný také příliš dobře nenaplňuje.
Ze společenské diskuze, kterou mají akce jako jsou stávky za klima vyvolat, je nakonec jeden článek ve větších médiích sepsaný tím jedním "liberálním" žurnalistou, kterého pro "takové věci" mají vyhrazeného, a následně hromada textů a příspěvků na sociálních sítích urážejících organizátory. O požadavcích stávkujících se tak dočtu jen povrchní shrnutí v nějaké zapadlé rubrice, zatímco na titulní straně je text oslavující mistra myšlenkového vyprázdnění Mirka Kalouska za to, jak ty studenty pěkně setřel (odkaz sem nedávám, nebudu tomu hnusu zvyšovat dosah). Místo abychom se zamysleli nad tím, jak zoufalá situace studenty a další ke stávce dohnala, oslavujeme tlumiče demokratické debaty, kteří z bídného stavu naší společnosti profitují. A lajky se jim na sítích jenom hrnou. Tak se rodí oligarchie - za nadšeného potlesku středních tříd, které na ni nakonec doplatí.
Bylo by fajn, kdybychom spíše než zastánce starých pořádků vyzdvihovali ty, kteří najdou odvahu pojmenovat realitu a popravdě říci, že naše země nevzkvétá. Nemusíme se přece neustále srovnávat s tím, co bylo a už více než 30 let není. Pojďme si spíš v tento den říkat, co je a co by být mělo. 17. listopad má být dnem boje za demokracii, nikoli dnem udržování pro většinu nevýhodného statu quo. Ale pokud je můj návrh na oslavu demokracie poukazováním na její problémy nepřijatelný, postačí mi, když ze 17. listopadu bude jen prostá pieta bez konformistického náboje. Zapálit svíčky, pustit si dokument a jít zas hrabat listí uvadající demokracie.
