V roce 2002 Česko postihly nebývale silné povodně. Běžně se označují za "tisíciletou vodu". Mně bylo devět let. Má tehdejší třídní učitelka to využila jako příležitost k tomu, aby nám na úvod školního roku podala své vlastní vysvětlení příčin přírodní katastrofy, při které dokonce došlo k zaplavení pražského metra. K mému překvapení začala mluvit o lužních lesích v povodí Vltavy plných vodomilných stromů a dalších rostlin, ze kterých při povodních vznikaly mokřady zachycující obrovské množství z říčního koryta vylité vody. Mluvila také o říčních zákrutech, tzv. meandrech, které zpomalovaly průtok a voda se i díky nim při sezónních povodních vylila v krajině před městy. Tam tolik neškodila. Pak nám řekla o tom, jak se lužní lesy vykácely, řeky uměle narovnaly a krajina podél nich místy zmizela pod hladinou přehradních nádrží, které nám sice dávají elektřinu, ale povodně díky nim jen nabírají na síle. Abychom zabránily povodním o podobné intenzitě, měli bychom podle paní učitelky nechat řeky hledat si vlastní cestu krajinou, kterou místo zdánlivě nekonečných lánů polí zase pokryjí habry, jilmy, vrby a olše.
O pár let později, když se můj táta přestěhoval, mu do schránky v novém bytě přišla žádost o příspěvek na vytvoření českého pralesa. Pečlivě jsem si ji pročetl. Autoři výzvy popisovali, jak české lesy nejsou schopné zadržovat vodu v přírodě, protože jsou z většiny tvořeny smrkovými monokulturami a smrky mnoho vody nepojmou. Vícedruhové lesy by prý byly ekosystémem s pestrou paletou různých rostlin, které by při velkých srážkách zachytávaly vodu ve svých kořenových systémech a sloužily tak jako přírodní protipovodňová ochrana. Navíc by z nich byly "plíce Česka".
Na druhém stupni nám jiná učitelka pustila Al Goreovu "Nepříjemnou pravdu" (An Inconvenient Truth). Bývalý viceprezident USA a první člověk, který se nestal americkým prezidentem, i když získal nejvíc hlasů, tu ukazuje, jak prudce se v atmosféře planety Země zvyšuje množství oxidu uhličitého od začátku průmyslové éry. Al Gore ve filmu předkládá různé scénáře, které mohou v důsledku atmosférických změn nastat - od vyšší intenzity povětrnostních extrémů, tedy zejména hurikánů, přes trvalé zaplavení části pevniny až k možnému návratu doby ledové. Mezi mnoha návrhy řešení apeloval zejména na výrazné snížení produkce CO2.
A nyní jsme v roce 2020. Coby lektor environmentálních vzdělávacích programů obcházím základní školy a vysvětluji dětem, proč je potřeba zalesnit krajinu v povodí řek, proč se zbavit regulace říčních koryt, jak by nám prospěly vícedruhové lesy oproti ne příliš odolným smrkům a proč je důležité vypouštět do ovzduší co nejnižší množství škodlivých plynů. Nechci tvrdit, že se nic nezměnilo, ale za ta necelá dvě desetiletí jsme opravdu mohli a měli být dnes v jiné situaci. Má-li být změna rychlá, měla by přicházet z nejvyšších pozic, tedy od našich volených zástupců, kteří mají v moci za krátko udělat hodně. Od nich ale většinou slýchám jen samé pobídky k vlastní činnosti. Rád občas zasadím nějaký ten strom, ale nebylo by účinnější vládní nařízení správcům vhodných pozemků k zalesnění? Co místo dotací na obří pole dotace na reforestaci krajiny? Co konečně nějaká opravdu přísná omezení produkce oxidů uhlíku?
Po podobných nařízeních nevolají jen stávkující studenti, ale především zástupci odborné veřejnosti, a to už po desetiletí. Intenzita těchto požadavků se patrně stupňuje, nicméně po celá ta léta hlásají víceméně to samé. Odpovědí jsou jim občasné mezinárodní konference, sem tam i nějaký pozitivní projekt spíše lokálního charakteru a samozřejmě také stanovení stále se oddalujícího termínu pro dosažení uhlíkové neutrality. Za zmínění stojí snad jen vytvoření emisních limitů, kterými se však neřídí zdaleka celý svět. Proč tedy od našich vrcholných zástupců nevidíme jednání s úrovní razance, jakou si situace žádá? Je možné, že i přes tolik let usilovné práce obrovského množství vědců a aktivistů naše politická reprezentace neví, která bije? Tuhle možnost rovnou zamítnu a ani se to nebudu namáhat obhajovat. Informacím o škodlivosti lidských zásahů do životního prostředí se stěží vyhne běžný člověk , natož politik. I přes dostupné znalosti nám ale chybí adekvátní jednání (tomu se říká knowledge-action gap). Proč tomu tak je? Stručnou odpovědí, která snad každého napadne, je že by to stálo moc peněz. Zkusím nabídnout trochu promyšlenější vysvětlení.
Problémem environmentálních katastrof je, že je nedokážeme s jistotou předpovědět, i když máme důkazů plnou hrst. Suchá krajina sice nedokáže rychle pojmout velké množství vody, ale to nutně neznamená, že po vedrech přijdou povodně. Chladná voda z tajících grónských ledovců může narušit teplý Golfský proud a dramaticky tak ochladit klima Evropy (ergo doba ledová), ale jistí si tím být nemůžeme. Nad hlavou se nám tedy věčně houpe sekera, o které víme jen díky vědeckým odborníkům a která nás může kdykoli setnout, ovšem nemusí vůbec nikdy dopadnout. Možnost toho, že nás postihne nějaká environmentální katastrofa, je neustále přítomným rizikem.
Tuto skutečnost zevrubně popsal Ulrich Beck ve své monografii "Riziková společnost". To bylo už v roce 1986! Beck ukazuje, že moderní společnosti vyrostly na přerozdělování bohatství. Znamená to, že důležitý byl neustálý společenský růst. Přicházely nové technologie, nové způsoby výroby, rostla populace, ale také její pracovní schopnosti. Díky tomu všemu společnost bohatla. Růst bohatství se stal hlavním společenským principem, a tak se na něj pochopitelně orientovaly též vlády. Snadno se přesvědčíme, že to tak funguje dodnes. Když se náhodného kolemjdoucího zeptám na nejméně oblíbenou českou vládu tohoto století, pravděpodobně jmenuje vládu Petra Nečase, která sloužila v období hospodářské recese. Soudě podle volebních preferencí se současná Babišova vláda těší nemalé popularitě, právě tak jako dlouhotrvajícímu hospodářskému růstu. Náhoda? Však to dál znáte.
Podle Becka ale hon za bohatstvím začal produkovat nežádoucí "vedlejší produkty". Pole zaplavujeme herbicidy, pesticidy a umělými hnojivy, a tak se nám do potravy dostávají nějaké ty škodlivinky. Při průmyslové výrobě a při dopravě spalujeme, co se dá, za což platíme zhoršeným ovzduším. Chceme levnou a stabilní elektřinu... Dochází mi formulace tak jen heslovitě: Černobyl - bum - radiace - zánik - smrt - moc dobrý seriál - Putinovi se nelíbí. Ta naše tvorba bohatství zkrátka vytváří nová rizika. No a s těmi se chtě nechtě musíme nějak vypořádat. Moderní společnosti tak spějí k nutnosti přerozdělování rizika.
Moderní vlády tedy dnes musí balancovat mezi logikou přerozdělování bohatství a logikou přerozdělování rizika. První je něco, čeho chceme dosáhnout, druhého se chceme zbavit. Každý si chce uloupnout perníček ze společenské perníkové chaloupky, ale ježibabu rád přenechá někomu jinému. V očích mnohých zkrátka můžeme mít jen jedno - buď bohatství, nebo bezpečí. Chceme zabránit povodním? Jenomže zalesňování krajiny je drahé a finanční zisk minimální. Chceme zdravější jídlo? No ale zemědělství bez chemie není tak výnosné. Chceme zásadně omezit vytváření skleníkových plynů? Jo, a na krásno zavřít ziskové uhelné elektrárny? Urychleně vyčlenit miliardy na výstavbu větrných elektráren všude, kde to v Česku fouká nejen při Sabině? To určitě.
V mentalitě mnohých je zkrátka pevně ukotveno, že chceme-li společenský, tedy spíše hospodářský růst, nesmíme se omezovat takovými věcmi, jako je boj proti rizikům. No a naši politici se stále zodpovídají spíše z toho, jak rosteme, než z toho, jak zvládáme rizika. O rizicích již vědí, ale radši je na někoho přehodí. Proto si vždycky rádi potřesou pravicí s dobrovolníky, kteří ve volném čase sází stromky, ale nikdy na zalesnění nevydají takové peníze, jako na slevy na jízdné. Rádi pogratulují těm, co si střechu domu obloží solárními panely, ale uhelné elektrárny omezí leda tak výhledově. Vždycky bude možné vyhýbat se odpovědnosti za riziko a orientace na příslib bohatství se zatím zdá být politicky lákavější. Žádné stávky, demonstrace ani procítěné proslovy s tím bohužel nic neudělají.
Cesta k pozitivní změně - cesta k řešení problémů vyplývajících z environmentálních rizik se nachází v překonání logiky "buď a nebo". Pokud chceme, aby naši vládci hýřili zákony, nařízeními, regulacemi a volnými miliardami na boj proti těmto rizikům, bude je nutné přesvědčit, že to je nejlepší cesta k posílení našeho státního hospodářství. Že tím získají velké bohatství k přerozdělení. Je něco takového vůbec možné? Jak? To už se mi sem nevejde, tak to nechám na příště.
A nyní jsme v roce 2020. Coby lektor environmentálních vzdělávacích programů obcházím základní školy a vysvětluji dětem, proč je potřeba zalesnit krajinu v povodí řek, proč se zbavit regulace říčních koryt, jak by nám prospěly vícedruhové lesy oproti ne příliš odolným smrkům a proč je důležité vypouštět do ovzduší co nejnižší množství škodlivých plynů. Nechci tvrdit, že se nic nezměnilo, ale za ta necelá dvě desetiletí jsme opravdu mohli a měli být dnes v jiné situaci. Má-li být změna rychlá, měla by přicházet z nejvyšších pozic, tedy od našich volených zástupců, kteří mají v moci za krátko udělat hodně. Od nich ale většinou slýchám jen samé pobídky k vlastní činnosti. Rád občas zasadím nějaký ten strom, ale nebylo by účinnější vládní nařízení správcům vhodných pozemků k zalesnění? Co místo dotací na obří pole dotace na reforestaci krajiny? Co konečně nějaká opravdu přísná omezení produkce oxidů uhlíku?
Po podobných nařízeních nevolají jen stávkující studenti, ale především zástupci odborné veřejnosti, a to už po desetiletí. Intenzita těchto požadavků se patrně stupňuje, nicméně po celá ta léta hlásají víceméně to samé. Odpovědí jsou jim občasné mezinárodní konference, sem tam i nějaký pozitivní projekt spíše lokálního charakteru a samozřejmě také stanovení stále se oddalujícího termínu pro dosažení uhlíkové neutrality. Za zmínění stojí snad jen vytvoření emisních limitů, kterými se však neřídí zdaleka celý svět. Proč tedy od našich vrcholných zástupců nevidíme jednání s úrovní razance, jakou si situace žádá? Je možné, že i přes tolik let usilovné práce obrovského množství vědců a aktivistů naše politická reprezentace neví, která bije? Tuhle možnost rovnou zamítnu a ani se to nebudu namáhat obhajovat. Informacím o škodlivosti lidských zásahů do životního prostředí se stěží vyhne běžný člověk , natož politik. I přes dostupné znalosti nám ale chybí adekvátní jednání (tomu se říká knowledge-action gap). Proč tomu tak je? Stručnou odpovědí, která snad každého napadne, je že by to stálo moc peněz. Zkusím nabídnout trochu promyšlenější vysvětlení.
Problémem environmentálních katastrof je, že je nedokážeme s jistotou předpovědět, i když máme důkazů plnou hrst. Suchá krajina sice nedokáže rychle pojmout velké množství vody, ale to nutně neznamená, že po vedrech přijdou povodně. Chladná voda z tajících grónských ledovců může narušit teplý Golfský proud a dramaticky tak ochladit klima Evropy (ergo doba ledová), ale jistí si tím být nemůžeme. Nad hlavou se nám tedy věčně houpe sekera, o které víme jen díky vědeckým odborníkům a která nás může kdykoli setnout, ovšem nemusí vůbec nikdy dopadnout. Možnost toho, že nás postihne nějaká environmentální katastrofa, je neustále přítomným rizikem.
Tuto skutečnost zevrubně popsal Ulrich Beck ve své monografii "Riziková společnost". To bylo už v roce 1986! Beck ukazuje, že moderní společnosti vyrostly na přerozdělování bohatství. Znamená to, že důležitý byl neustálý společenský růst. Přicházely nové technologie, nové způsoby výroby, rostla populace, ale také její pracovní schopnosti. Díky tomu všemu společnost bohatla. Růst bohatství se stal hlavním společenským principem, a tak se na něj pochopitelně orientovaly též vlády. Snadno se přesvědčíme, že to tak funguje dodnes. Když se náhodného kolemjdoucího zeptám na nejméně oblíbenou českou vládu tohoto století, pravděpodobně jmenuje vládu Petra Nečase, která sloužila v období hospodářské recese. Soudě podle volebních preferencí se současná Babišova vláda těší nemalé popularitě, právě tak jako dlouhotrvajícímu hospodářskému růstu. Náhoda? Však to dál znáte.
Podle Becka ale hon za bohatstvím začal produkovat nežádoucí "vedlejší produkty". Pole zaplavujeme herbicidy, pesticidy a umělými hnojivy, a tak se nám do potravy dostávají nějaké ty škodlivinky. Při průmyslové výrobě a při dopravě spalujeme, co se dá, za což platíme zhoršeným ovzduším. Chceme levnou a stabilní elektřinu... Dochází mi formulace tak jen heslovitě: Černobyl - bum - radiace - zánik - smrt - moc dobrý seriál - Putinovi se nelíbí. Ta naše tvorba bohatství zkrátka vytváří nová rizika. No a s těmi se chtě nechtě musíme nějak vypořádat. Moderní společnosti tak spějí k nutnosti přerozdělování rizika.
Moderní vlády tedy dnes musí balancovat mezi logikou přerozdělování bohatství a logikou přerozdělování rizika. První je něco, čeho chceme dosáhnout, druhého se chceme zbavit. Každý si chce uloupnout perníček ze společenské perníkové chaloupky, ale ježibabu rád přenechá někomu jinému. V očích mnohých zkrátka můžeme mít jen jedno - buď bohatství, nebo bezpečí. Chceme zabránit povodním? Jenomže zalesňování krajiny je drahé a finanční zisk minimální. Chceme zdravější jídlo? No ale zemědělství bez chemie není tak výnosné. Chceme zásadně omezit vytváření skleníkových plynů? Jo, a na krásno zavřít ziskové uhelné elektrárny? Urychleně vyčlenit miliardy na výstavbu větrných elektráren všude, kde to v Česku fouká nejen při Sabině? To určitě.
V mentalitě mnohých je zkrátka pevně ukotveno, že chceme-li společenský, tedy spíše hospodářský růst, nesmíme se omezovat takovými věcmi, jako je boj proti rizikům. No a naši politici se stále zodpovídají spíše z toho, jak rosteme, než z toho, jak zvládáme rizika. O rizicích již vědí, ale radši je na někoho přehodí. Proto si vždycky rádi potřesou pravicí s dobrovolníky, kteří ve volném čase sází stromky, ale nikdy na zalesnění nevydají takové peníze, jako na slevy na jízdné. Rádi pogratulují těm, co si střechu domu obloží solárními panely, ale uhelné elektrárny omezí leda tak výhledově. Vždycky bude možné vyhýbat se odpovědnosti za riziko a orientace na příslib bohatství se zatím zdá být politicky lákavější. Žádné stávky, demonstrace ani procítěné proslovy s tím bohužel nic neudělají.
Cesta k pozitivní změně - cesta k řešení problémů vyplývajících z environmentálních rizik se nachází v překonání logiky "buď a nebo". Pokud chceme, aby naši vládci hýřili zákony, nařízeními, regulacemi a volnými miliardami na boj proti těmto rizikům, bude je nutné přesvědčit, že to je nejlepší cesta k posílení našeho státního hospodářství. Že tím získají velké bohatství k přerozdělení. Je něco takového vůbec možné? Jak? To už se mi sem nevejde, tak to nechám na příště.
